Můj porod byl akutní císařský řez, poměrně vleklý, a fyzicky jsem byla na pokraji sil. Porod postupoval pomalu, neotvírala jsem se. Když jsem konečně měla místečko pro toho malého prcka, tak to stejně nešlo, dcerka měla přes rameno šňůru.

Když jsem poprvé otěhotněla, o porodu jsem příliš nepřemýšlela – brala jsem ho jako něco automatického, co žena prostě zvládne. Netušila jsem, že mě čeká nejen operativní porod, ale i dlouhá cesta zpět k důvěře ve vlastní tělo.

Mám za sebou tři přirozené porody v malé porodnici, kterou jsem si jako „uvědomělá matka“ čtoucí knihy o tom, jak by se dítě mělo správně narodit, pečlivě vybrala s ohledem na recenze a vzdálenost od místa bydliště. Byla jsem na to náležitě hrdá a čas od času, když jsem šla s dětmi kolem velké porodnice, kterou máme skoro za rohem, neudržela jsem se a s uspokojením jsem jim řekla: „Tak tady jste se nenarodili.“

V únoru se nám narodil náš druhý syn Lucas. VBAC, 5kg. A protože sama vím, jak na mě pozitivně působily příběhy jiných maminek, kterým se VBAC podařilo a jak jsem zoufale hledala příběhy, kde mělo miminko váhový odhad nad 4000 g, rozhodla jsem se sdílet naši cestu.

Čím dál jsem od porodu, tím hůř se ohledně jeho průběhu cítím. A tak si říkám, že sdílení by mohlo pomoci uvolnit nějaké napětí.

Když se miminko narodí předčasně, je to vždy těžká životní zkušenost pro celou rodinu. O to více, když na svět přijde císařským řezem a ženu čeká nejen náročná péče o nedonošená miminka, ale také rekonvalescence po velké břišní operaci.

To, že jsem porodila, bylo pro mě obrovské vítězství. Syn se jmenuje Vincent – vítěz, v tu chvíli bylo všechno na světě podružné. A jako obrovskou odměnu vnímám to, že jsme zažili nulovou separaci, přestože bylo nutné šití na sále.

I když porod neproběhl podle mých představ a museli jsme jít císařem, za svou jizvu se nestydím a jsem za ni vděčná.

Když jsem zjistila, že čekám dvojčátka, první myšlenky padly na to, jak se všechno zvládnu a jak se vlastně narodí.

Sekce není o nic méně hodnotné přivedení nového člena do rodiny než vaginální porod. Sekce je porod s velkým příběhem, který kolikrát nechává veliký šrámy nejen na břiše, ale i na duši.

Každá jizva potřebuje svůj čas. Každá si zaslouží vědomou péči, odpuštění a přijetí. A každá je krásná – i když nevypadá jako z fotobanky.

Kdybych jen malinko čekala, co mě při příchodu Augustýna na svět čeká, ušetřila bych si ty dva roky trápení a strachování, které vyvolal porod první.

Tenhle rozhovor bude výjimečný, minimálně pro mě určitě. Jde totiž rozhovor s mojí maminkou, která mě porodila akutním císařským řezem před třiceti lety.