Příběh Magdalény: Po třech přirozených porodech šťastnou císařovnou
Mám za sebou tři přirozené porody v malé porodnici, kterou jsem si jako „uvědomělá matka“ čtoucí knihy o tom, jak by se dítě mělo správně narodit, pečlivě vybrala s ohledem na recenze a vzdálenost od místa bydliště. Byla jsem na to náležitě hrdá a čas od času, když jsem šla s dětmi kolem velké porodnice, kterou máme skoro za rohem, neudržela jsem se a s uspokojením jsem jim řekla: „Tak tady jste se nenarodili.“
Když bylo našemu nejmladšímu synovi, tedy třetímu děťátku, dva roky a pár měsíců, začali jsme s manželem upouštět od myšlenky, že bychom měli ještě další děti, přestože manžel původně chtěl dětí pět. Lékaři nám museli s třetím těhotenstvím pomoci a tvrdili, že není pravděpodobné, že bychom mohli ještě někdy přirozeně otěhotnět.
I tak jsme už chtěli přejít z fáze kočárků a plenek do dalšího levelu, kdy by děti už samy chodily a mohli bychom podnikat větší dobrodružství bez toho, aby jeden z nás musel vláčet nejmladšího člena rodiny. A tak se stalo, že mi nečekaně vyšel pozitivní těhotenský test. Byl to šok a oba jsme byli překvapeni. Dvojnásobný šok nastal, když mi paní doktorka s nadšením oznámila, že tam jsou ty fazolky dvě!
Naše fazolky rostly, byla to dvojvaječná dvojčata, takže každé mělo svůj vlastní „domeček“ a placentu. Vývoj nenaznačoval problémy, a tak jsme počítali s přirozeným porodem. Až do doby, kdy se zjistilo, že jsou menší, áčko je otočeno zadečkem a navíc jsou umístěné tak, že nesměřují dolů, ale více vlevo, což bylo zjištěno asi ve 31. týdnu těhotenství. Vždy jsem měla spíše menší břicho, a tak jsem si říkala, že asi nemají prostor, aby se správně otočily. Začala jsem se smiřovat s císařským řezem a přemýšlet, ve které porodnici by se o nás co nejlépe postarali, kdyby děti byly malé a musel by se provést císařský řez. K nelibosti mého manžela mi z toho vyšla porodnice, která byla k nám nejblíže a ve které jsem nikdy rodit nechtěla.
Kvůli tomu, že byli chlapci menší, jsem začala do porodnice docházet na ultrazvuky každé dva týdny. Na ultrazvuku i v poradně jsem měla pokaždé jiného doktora. Každý z nich se nejprve musel seznámit s mými předchozími těhotenstvími i s mým momentálním stavem. Připadalo mi to úplně absurdní. Dříve jsem měla svou porodní asistentku, která mě znala od prvního těhotenství, a teď jsem přecházela od jednoho doktora k druhému a měla jsem pocit, že jsem jen číslo v obrovské kartotéce. Už jsem si nebyla vůbec jistá, zda jsem si vybrala správně.
Nakonec nám stanovili termín porodu na 38+0. Chtěla jsem, abychom to dotáhli až na 38+6, přestože dvojčata se v této porodnici rodí císařským řezem nejpozději do konce 38. týdne těhotenství). To už ale lékařka nechtěla povolit, protože to na ultrazvuku vypadalo, že jedno z dvojčat na váze ztratilo.
Nejhorší byl den před nástupem do porodnice a den před zákrokem. Už jsem nemohla spát a nemyslela jsem na nic jiného. Zvláštní bylo i to, že jsem věděla přesný termín, kdy přijdou na svět.
Těsně před výkonem jsem se začala třást stresem, až jsem se bála, že mi nebudou moci píchnout spinální anestezii a ještě mi za to vynadají. Ale všichni byli velmi milí a snažili se mě uklidnit. Každý, kdo byl na sále, se mi přišel představit. Jedna sestřička stála celou dobu u mě, popisovala mi, co se děje, a uklidňovala mě. Vedle mě seděl i manžel a držel mě, což jsem velmi potřebovala. Když jsem viděla chlapce, začaly mi téct slzy. Konečně jsem uvěřila, že budeme mít opravdu pět dětí a že se mi splní tajné přání mít dvojčata.
Samotný císařský řez nebyl zrovna skvělý zážitek, když děti vytahovali, tlaky a pohyby v břiše nebyly vůbec příjemné. Ale naštěstí to netrvalo dlouho.
Na JIP jsem strávila 24 hodin. Dopovali mě „povolenými drogami“, jak to nazvala sestřička, takže mě nic nebolelo. Chlapce mi nosili každé dvě hodiny, aby se přisáli. Jedna ze sestřiček mi poradila speciální polštář na kojení dvojčat. Ještě před císařským řezem jsem dala souhlas s dokrmováním v případě potřeby darovaným mateřským mlékem. Chlapci tedy nedostávali umělé mléko, ale „to opravdové“ a ještě z cévky.
Rozkojila jsem se bez problémů a chlapci jsou stále plně kojeni. Jinou možnost jsem si za celou dobu nepřipouštěla. Nerozuměla jsem pochybnostem typu “nebudeš kojit, když rodíš císařským řezem”, když jsem i předchozí děti bez problémů kojila a mléka jsem měla více než dost. Stejně tak jsem přecházela hlášky typu “nebudeš s nimi mít tak silné pouto, když se nenarodí přirozeně”. Proč by to tak mělo být? Vždyť jsem je celých 38 týdnů nosila pod srdcem.
Personál na všech odděleních nemocnice byl velmi příjemný, každá sestřička i doktoři se snažili, abychom se co nejvíce před odchodem domů sehráli, ale také, abych si mohla odpočinout, než se vrátím domů a začnu řešit nejen nejmladší děti, ale i zbytek naší rodiny. Všichni byli velmi příjemní, povzbuzující a já jsem musela přehodnotit svůj postoj k této velké porodnici a jejímu personálu.
Ne všechny postupy byly podle mých nebo manželových představ, ale máme dvě zdravé děti a já sice mám jizvu na těle, ale jsem za ni vděčná. Přinesla mi do života človíčky, o kterých se mi ani nesnilo.
Děkuji Císařovnám za všechny informace a pravidelné e-maily, díky kterým se snažím více myslet na sebe.
Máte také příběh, který byste chtěla sdílet? Pošlete nám ho na napiste@cisarovnam.cz.
