Příběh Věroniky: Kousek duše
Můj porod byl akutní císařský řez, poměrně vleklý, a fyzicky jsem byla na pokraji sil. Porod postupoval pomalu, neotvírala jsem se. Když jsem konečně měla místečko pro toho malého prcka, tak to stejně nešlo, dcerka měla přes rameno šňůru. „Asi budeme muset jít na toho císaře,“ řekl doktor, který vypadal zoufale. Prohrál svůj boj, bojoval asi až moc dlouho, tak trochu na úkor mých sil.
Pak to byla rychlost. Anesteziolog mě hladil po vlasech. Porodník chytil mou ruku a zeptal se, jestli tam chci manžela. „Prosím, ano,“ řekla jsem a pomyslela jsem si: „Tak třeba tady přeci jen neumřu.“
Dcerka se konečně narodila. Císař a jizva byly mou duší naprosto přijaty a brány jako součást hned od začátku, takže zdánlivě se vše hezky „uhladilo“. Vkradla se mi do hlavy myšlenka, okamžitě po porodu a pak často, když jsem prožívala silné poporodní propady emocí: „Něco mi chybí, můj poslední kousek skládačky.“ Pak bylo zase ticho.
Dny, měsíce ubíhaly, ta myšlenka se projevovala mým vztekem, emocemi, depresemi, výbušností vůči manželovi, pocitem, že je všechno špatně. A hlavně jsem špatná já, něco je jinak, nejsem celá.
Jsem masérka a zajímám se o vědomý dotek. Už po porodu jsem měla touhu ženám pomáhat. Zajímala jsem se a zajímám o péči o jizvy. Často jsem si říkala, že mi furt něco uniká, i přes fakt, že jsem měla pozitivní vztah k jizvě, k lidem, co byli na porodním sále.
Sedla jsem si k internetu a začala hledat. Myslela jsem, že ten pocit prázdného místa mám pouze já.
Ale došla jsem k něčemu, co mi dokonale dalo obraz toho, co se stalo.
Somatický šok, disociace, fragmentace duše. Věřím, že to nepatří jen k porodu, ale k traumatu obecně. Část duše / energie se v traumatickém okamžiku odpojí od těla, aby unikla, aby nebyla zraněna. Zůstane tam často viset a nestihne se vrátit.
Neměla jsem možná problém s císařem, s lidmi, se svým tělem... ale s naprostým vysílením a strachem, jestli po tom všem dokážu milovat, s pocitem, že už to musí nějak dopadnout, s pocitem, že nemůžu už ani vteřinu navíc. A tohle všechno se schovalo a nebylo „zahojeno“.
Věřím, že tyto pocity jsem neměla sama. Věřím, že toto je cesta moje, kdy mohu skrze slova a dotek pomáhat a říkat, že to my, ženy, zvládneme. Protože každý kousek nás se touží s láskou vrátit, o tom jsem přesvědčena.
Máte podobný inspirativní příběh? Pošlete nám ho na napiste@cisarovnam.cz.
