Příběh Kristýny: I když porod nedopadl podle představ, za jizvu se nestydím
Začala bych asi tím že, můj termín porodu byl 5. března. Ani přes veškeré babské rady se malému prostě nechtělo ven, 8 dní po termínu jsme byli na kontrole v porodnici a tím to všechno začalo...
Na kontrole byla doktorka, kterou jsem nikdy předtím neviděla, ale od první chvíle jsem k ní měla obrovskou důvěru. Paní doktorka mi řekla, že malý má málo plodové vody a že by mi doporučila začít ten den vyvolávat. Souhlasila jsem a ptala jsem se jí, zda také bývá u porodů. Řekla mi, že bude na další den a že je tedy možné, že bude u toho mého. Řekla jsem jí, že bych si to moc přála.
Sepsaly jsme všechno potřebné, poté mě odvedli na pokoj a začali jsme vyvolávat drinkem – můžou se podat čtyři, rozmezí mezi nimi musí být 4 hodiny, po každé dávce se po půl hodině kontrolovaly ozvy miminka.
Jak přišel na řadu první drink, věděla jsem, že mám čas, protože mi sestřička řekla, že většinou se to rozjede až tak po třetí dávce. Odpočívala jsem, volala si s partnerem a neuvěřitelně jsem se nudila. Potom přišla sestřička, že zkontrolujeme ty ozvy. Po chvilce z ničeho nic začala běhat a balit mi věci a řekla, že musíme okamžitě na porodní box. Vůbec jsem nevěděla, co se děje, na zeptání mi řekla, že nic, že se jí jen nezdály ty ozvy, tak že mě prý zkontrolují nahoře. Ptala jsem se, zda mám volat partnera a bylo mi řečeno, že ne...
Přesunuli jsme se na porodní box a já viděla ten záznam z měření, lítalo to tam jak blázen od vrchu dolů, věci mi dali bokem a já si měla lehnout, že mě napojí. Hned v ten moment mi začali zavádět kanylu, vázat nohy a nikdo mi nic neřekl, všichni kolem mě létali a slyšela jsem, jak sestřička říká, ať připraví sál. Já tam jen ležela a brečela, nevěděla jsem, co se přesně děje, jen mi už došlo, že bude asi císař. Nikdo se mnou moc nekomunikoval, měla jsem neuvěřitelný strach o malého, neměla jsem tam partnera, neměla jsem mu jak zavolat.
Brečela jsem a v tom mě někdo chytil za ruku. Byla to ta doktorka z příjmu, vysvětlila mi, že malému kolísá srdíčko, že to ale vypadá, že to nebude tak hrozné, že počkáme, až dojede ten záznam a domluvíme se, co bude dál. Řekla, že udělají vše proto, abych byla já i malý v pořádku. Ptala se mě, zda je partner na cestě za námi, tak jsem jí řekla, že mi bylo řečeno, že ho volat nemám. Podala mi telefon, ať partnera zavolám, aby rychle dojel za námi.
Omluvila se mi, že už musí jít, chápala jsem a poděkovala jsem jí, že vůbec za mnou přišla. Partner přijel, záznam byl hotový, přišla za mnou jiná doktorka a řekla mi, že ty ozvy kolísají, že to není v tuto chvíli akutní, ale vzhledem k tomu, že mi porod ještě ani nezačal a byla jsem otevřená pouze na 2 cm, mi doporučili císařský řez. Chtěla jsem mít malého u sebe a vědět, že je v pořádku, tutíž jsem souhlasila.
Přála jsem si spinální anestezii s bondingem, ale jak jsme se přesouvali na sál, zastavil nás anesteziolog s tím, že musím do celkové narkózy kvůli srážlivosti krve. To byla další rána. Znova jsem se rozbrečela, rychle jsem podepsala souhlas a šli jsme na sál.
Když jsem si lehla, nad mojí hlavou se objevila ta doktorka. Bylo to pro mně nepopsatelné, dobrovolně zůstala přesčas, aby byla vedla můj porod. Nedokážu ani vyjádřit vděčnost za tohle gesto.
Po probuzení byla moje první otázka, zda je malý v pořádku. Řekli mi, že ano, že mi ho hned donesou. Píchli do mně opiáty kvůli bolestem, otevřely se dveře a tam stál můj muž, který neuvěřitelně brečel, byl strašně šťastný, říkal mi, že je malý překrásný, že nemůže uvěřit, že máme syna a že mi moc děkuje a že jsem neskutečně statečná.
Přišla sestřička a nesla mi malého, ten byl zababušený v zavinovačce a položila mi ho vedle ruky. Nemohla jsem si ho prohlédnout, sáhnout na něj, bonding neproběhl a sestřička mi oznámila, že můžeme zkusit přiložit až po 12 hodinách od sekce. Samozřejmě jsem byla vděčná za to, že je vedle mě a zdravý, ale byla jsem zároveň neskutečně smutná. Po chvíli malého odnesli a mého muže poslali pryč, zůstala jsem sama v malé místnosti a opět se mi spustily slzy.
Po pár hodinách mi malého donesli, teď už bez zavinovačky a položili mi ho na hrudník, to byl první moment, kdy jsem ho viděla. Nechali mi ho asi na dvě hodiny a my se konečně seznamovali, byl to krásný okamžik. I když jsem si vše představovala naprosto jinak, byla jsem vděčná za to, že je konečně u mně.
Trošku přeskočím na den, kdy jsem byla přesunutá na oddělení šestinedělí a došla za mnou ta doktorka a říkala mi o průběhu porodu. Řekla mi, že malého vytáhli právě včas, protože neměl už ani 2 dcl plodové vody, která byla navíc zkalená, placenta už byla špatná, ale naštěstí nebyl ani chvíli bez kyslíku. Naštěstí to všechno dobře dopadlo a já si uvědomila, že je možná lepší, že jsem byla v celkové narkóze, protože být při vědomí, mám neuvěřitelný strach a bylo by to pro mě mnohem náročnější.
Abych to celé nějak shrnula… I když porod neproběhl podle mých představ a museli jsme jít císařem, za svou jizvu se nestydím a jsem za ni vděčná. Nedokážu ani vyjádřit vděčnost personálu porodnice, ovšem mé největší díky patří té paní doktorce. Je opravdový anděl, člověk na správném místě a já jsem neskutečně ráda za to, že jsem na ni u porodu narazila.
