Příběh Anety: Přála bych si, aby mámy mohly u svých předčasňátek být
Když se miminko narodí dřív, než čekáte, vždy je to náročná životní zkouška pro celou rodinu. O to víc, když přijde na svět pomocí císařského řezu, kdy namísto poklidné poporodní péče a sžívání s miminkem přichází nekonečné dny proseděné u inkubátoru na neonatologii. Každoročně si 17. listopadu předčasně narozené děti připomínáme a při té příležitosti přinášíme rozhovor s Anetou, která si sama touto zkušeností prošla.
Milá Anet, můžeš se krátce představit?
Jsem maminka dvou osmiměsíčních holčiček – dvojčátek, které se narodily předčasně. Před mateřskou jsem pracovala na pediatrii a shodou okolností jsem se věnovala péči o nedonošené děti.
Jakou měly holčičky cestu na svět?
Rodila jsem akutním císařským řezem v celkové anestezii a vše se událo velmi rychle. Měla jsem placentu previa – nízce posazenou, která mi praskla o měsíc dříve, než byl naplánovaný porod. Věděla jsem, že budu rodit císařským řezem a že proběhne předčasně, neboť pravděpodobnost rodit přirozeně a v termínu je s jednovaječnými velmi mizivá, i když se dočítám, že takové případy jsou.
Mrzelo mě ale, že jsem nemohla být během porodu při vědomí a vidět příchod mých dětí na svět. Na druhou stranu jsem se epidurální anestezie obávala, takže se mi v něčem vlastně i ulevilo, když mi doktoři oznámili, že mě musí uspat a rodit budu akutně. Nejhorší pak bylo to čekání na JIP, než mě pustili za dětmi. Měla jsem větší ztrátu krve, takže mě tam drželi déle než den.
Setkávala jsi se ve své praxi s ženami po císařském řezu? S jakými otázkami za tebou případně chodily nejčastěji?
Ve své praxi jsem se setkávala s maminkami předčasně narozených dětí. Předčasný porod se sice nerovná automaticky císařský řez, ale často tomu tak bývá. Někdy jsem se setkávala s pocity viny, zvýšenými obavami nebo úzkostlivostí ohledně zdraví jejich dětí.
Jak jsi to prožívala ty? Muselo to být neskutečně náročné.
Nejvíce jsem prožívala strach, bezmoc, úzkost. Dokonce jsem si procházela i jakýmsi procesem truchlení, kdy jsem si přála mít holky ještě u sebe v bříšku. Bylo pro mě těžké nemít je u sebe, necítit jejich pohyby, sledovat, jak se mi zmenšuje břicho. Hodně jsem se naplakala, byla jsem totiž první dny sama na pokoji, což mi nedělalo vůbec dobře.
Je jasné, že v takové situaci jde asi nějaká sebepéče stranou a člověk řeší hlavně zdraví miminek. Jaká byla rekonvalescence?
Jizva mě sice bolela, ale byla to poslední, co mě v tu chvíli trápilo. Přiznám se, že jsem se na ni první dny nebyla schopná ani podívat, bála jsem se. Takže jsem si ji jen po hmatu umývala. Až když mi zastřihli stehy, začala jsem si ji dle pokynů mazat. Dostala jsem nějaký leták ohledně rehabilitace, ale já jsem cvičila pobíháním z šestinedělí na neonatologii, což bylo první dny po porodu docela náročné. Jak se ale říká, že chůze je na rekonvalescenci nejlepší, tak u mě to opravdu zafungovalo, do tří dnů jsem se pohybovala celkem bez obtíží.
Co ti (nebo co by ti bývalo) v té chvíli pomohlo?
Nejvíce mi pomohly laktační poradkyně. První mlezivo jsem mohla holkám poslat už z JIP a do tří dnů jsem se plně rozkojila, samozřejmě přes odsávačku. Bylo to to jediné, co jsem pro své děti mohla dělat. Rodila jsem v porodnici u Apolináře a tam jsou teda laktační poradkyně úplně úžasné. Vděčím jim za to, že svoje dvojčátka kojím až do teď. Také jsem moc vděčná za práci neziskové organizace Nedoklubko, dostala jsem spoustu informačních materiálů, dokonce tu roztomilou háčkovanou chobotničku mají i pro maminky.
Jinak bych ale určitě ocenila více péče o matku, ať už psychologickou, tak třeba i fyzioterapie by po těch prosezených dnech u inkubátoru pomohla.
Jaké bylo sžívání s miminky?
První dny byly složité, holky byly malinké, nechali je ale spolu v inkubátoru, což mě uklidňovalo. Naštěstí neměly žádné větší zdravotní komplikace, takže mě sestry velmi rychle zapojily do péče o ně. Přebalovat prcka v inkubátoru je docela výzva, natož když máte dvě. Klokánkování nám umožnili už druhý den po porodu a přikládání ke kojení den na to, byly to moc dojemné momenty. Manžel se mnou v porodnici trávil dost času, takže jsme to mohli prožívat společně, což mi určitě hodně pomáhalo. Zbytek rodiny si na holčičky ale musel počkat. Podporou mi byla rodina a přátelé hlavně na dálku.
Myslíš, že je v systému nějaký prostor na to, aby tyhle náročné situace mohli noví rodiče prožívat lépe?
Jak už jsem zmínila, byla by určitě na místě psychologická podpora maminek, které mají za sebou náročný porod, ať už předčasný nebo jinak komplikovaný. Za celou dobu za mnou nikdo nepřišel zeptat se, jak se cítím, zda si třeba nepotřebuju s někým promluvit… Přitom riziko poporodní deprese je u komplikovaných či předčasných porodů vyšší.
Také bych si přála, aby maminky předčasňátek měly vždy možnost zůstat u svých dětí v porodnici. Bohužel ani taková základní věc není u nás zajištěná. Maminky jsou do deseti dnů po porodu císařským řezem propuštěny domů a za svými dětmi musí do porodnice dojíždět, což pro mě bylo zcela nepředstavitelné. Nechaly jsme se kvůli tomu, abych mohla k holkám nepřetržitě docházet a pravidelně je přikládat, přeložit do jiné porodnice, kde pro mě naštěstí místo měli.
Jak celou tu zkušenost vnímáš zpětně? Setkáváme se s tím, že ženy po císařském řezu nedonošeňátek se stydí za pocity, které v souvislosti s císařským řezem mají. Vědí, že by „měly být hlavně vděčné“ za zdraví dětí, ale přeci jen v nich zůstávají různé pocity zklamání či selhání, se kterými se bojí svěřit.
Já se na to zpětně dívám s vděkem za to, že jsou holky zdravé. Uvědomuji si, že nám všem šlo o život, a právě díky rychlému rozhodnutí lékařů pro akutní císařský řez jsme všechny v pořádku. Pocit selhání a výčitky, že jsem holky nedonosila, jsem v sobě měla. I když racionálně vím, že jsem to nemohla nijak ovlivnit. Odpustit jsem si dokázala až po rozhovorech se svou psychoterapeutkou. To vřele doporučuji každému, kdo se s něčím podobným potýká.
Co bys vzkázala ženě, která nyní u inkubátoru svého nedonošeňátka sedí?
Řekla bych jí, že to, co zažívá je nesmírně náročné a je v pořádku plakat, cítit strach nebo zoufalství. Je to čas, který neutíká, ale je nesmírně důležitý pro zocelení děťátka i jí jako mámy. Jsou to dny, kdy se ještě může vyspat celou noc, dát si dlouhou sprchu, zajít si na kafe, prostě se opečovat. Taky bych ji podpořila v tom, ať mluví o tom, co prožívá, neuzavírá se do sebe. Sdílení opravdu léčí.
Co bys doporučila ženě v takové situaci, která navíc své miminko přivedla na svět císařským řezem?
Aby si zajistila dostatek pohodlí. Neseděla hodiny u inkubátoru, když miminko spí, ale šla se raději taky prospat a nabrat síly na další dny. Aby zkusila o sebe a svou jizvu pečovat, tak jak by si teď přála pečovat o své miminko.
Pokud se vás téma předčasně narozených dětí týká, neměla by vám utéct nezisková organizace Nedoklubko, která už od roku 2002 rodiny předčasně narozených dětí a také novorozenecká oddělení porodnic podporuje.
