Příběh Michaely: Tělo dokáže, čemu mysl věří
V únoru se nám narodil náš druhý syn Lucas. VBAC, 5kg. A protože sama vím, jak na mě pozitivně působily příběhy jiných maminek, kterým se VBAC podařilo a jak jsem zoufale hledala příběhy, kde mělo miminko váhový odhad nad 4kg, rozhodla jsem se sdílet naši cestu.
Celým těhotenstvím mě provázela afirmace: „Tělo dokáže, čemu mysl věří.“ Naše příprava na druhé miminko svým způsobem začala hned po narození prvního synka.
Když jsem v roce 2021 otěhotněla, věděla jsem, že chci mít svou vlastní porodní asistentku a že se na porod chci pečlivě připravit. Tehdy jsem však přípravu brala spíše jako plnění seznamu a ve spoustě věcí jsem vkládala důvěru do mé porodní asistentky, že mě přípravou provede. Sama jsem však úplně nevěděla, co od ní očekávám a nakonec se ukázalo, že má příprava a informovanost nebyla dostatečná.
Přesto, že se porod nakonec přirozeně sám rozjel a prošli jsme si vším až do samého závěru, narodil se první syn akutní sekcí z důvodu zaseknutí v pánvi. Porod a následná separace se synkem zanechal nejen jizvu na těle, ale také obrovskou bolest na duši. Manžel je cizinec a protože s ním bylo během průběhu porodu vše velmi málo komunikováno, byla pro něj tato zkušenost velmi stresující.
Před dalším těhotenstvím jsem se rozhodla, že si chci své poporodní trauma zpracovat. Ušla jsem kus cesty vyrovnání se s celou situací, se svým zklamáním, strachem, zlostí sama na sebe, na své tělo. Přijmutí toho, že jsem nebyla dostatečně informovaná a nakonec ani připravená. Zároveň jsem si také dokázala lépe definovat, co u druhého porodu budu od porodní asistentky vyžadovat a co chci, aby naše spolupráce naplnila.
Svou cestu druhému miminku jsem symbolicky otevřela po 15 měsících od porodu, kdy jsme si s dulou, kterou mi doporučila kamarádka, dopřála poporodní rituál, který zahojil, co zahojit měl. S dulou Peťkou jsme se loučily s tím, že až se jednou rozhodne k nám přijít další miminko, chci, aby mě těhotenstvím provedla právě ona. Zažila jsem s ní úžasný pocit propojení.
Když jsem v květnu 2023 zjistila, že jsem znovu těhotná, hned jsem jí psala. Od prvního momentu jsem věděla, že se budu chtít pokusit porodit VBAC – vaginálně po předchozím císařském řezu. Věděla jsem také, že chci rodit v porodnici v Kroměříži a cítila jsem, že bych chtěla i svou porodní asistentku.
Zde se do našeho příběhu připojila porodní asistentka Val, která mi hned na první schůzce dodala sebevědomí a podpořila mě v mém přání pokusit se o VBAC. Tentokrát příprava probíhala více komplexně, dula dokázala lépe vysvětlit celý proces nejenom mně, ale i manželovi, měli jsme prostor probrat různé situace, průběh porodu, naše strachy i přání.
S porodní asistentkou už jsem spolupracovala spíše já, bez manžela. Tam jsme řešily cvičení, masáže, organizační věci ohledně porodnice. Vše to do sebe krásně zapadlo. Obě ženy se skvěle doplňovaly. Jako zásadní vnímám, že jsme se všechny tři potkaly, daly si prostor rozhodnout se každá zvlášť, jestli spolu chceme spolupracovat. Já oběma popsala, co od které očekávám a i obě ženy se dokázaly shodnout na tom, jakou každá z nich má hrát u porodu roli. Aby to bylo přínosné pro celý proces a aby se vytvořilo tolik důležité prostředí harmonie pro mě, miminko i manžela.
Váhový odhad miminka byl vyšší, gynekolog odhadoval 4000 g. To pro mě nebylo překvapení, první synek měl při narození 4020 g. Neviděla jsem v tom problém a celou dobu věřila, že to mé tělo dokáže.
Bohužel gynekolog byl k VBAC skeptický a tak jsem z poradny několikrát odcházela rozhozená, uplakaná a nejistá. Peťka, Val i manžel ale vždy dokázali vše ošetřit a vrátit mě zpátky do klidu. Zde musím ocenit úžasnou práci Peťky, díky které jsme si dokázali s manželem říct, jak se cítíme v jednotlivých možných scénářích a s respektem přijmout postoj toho druhého. Společně jsme se tedy rozhodli, že pokud by to jinak nešlo, volili bychom variantu respektujícího císařského řezu, který Kroměříž nabízí.
Silným momentem bylo, když manžel dokázal říct, že se necítí být natolik silný, aby byl v případě plánované sekce u porodu se mnou a pro mě bylo velmi silným momentem, že jsem to dokázala s respektem přijmout. V takovém případě by tam se mnou byla dula Peťka. Samozřejmě také Val mě dokázala uklidnit, že pokud by k tomu došlo, bude tam se mnou i ona a zvládneme to.
Na první návštěvě v rizikové poradně v porodnici mi bylo doporučeno, abych zkusila všechny babské rady, aby se miminko narodilo kvůli váhovému odhadu co nejdříve. Zároveň mě ale paní doktorka podpořila, že v daný moment nic pokusu o VBAC nebrání. Ani přes veškerou snahu se však miminku ven nechtělo.
Během přípravy jsme několikrát probírali i možnosti sekce a psychicky jsem se ladila i na tuto variantu. Nejistota přišla na poslední kontrole v porodnici, kde mi bylo panem doktorem, který váhu miminka odhadl na 4000 g, navrhnuto vyvolání nebo plánovaná sekce. To bylo 4 dny před stanoveným termínem porodu.
Přesto, že jsem se snažila být otevřená různým možným scénářům, tato situace mě zaskočila a vyplašila. Nebyla jsem ztotožněná s vyvoláním či sekcí před termínem. Přesto, že jsem si slíbila, že nenechám do ničeho tlačit a budu věřit více sama sobě a nebudu veškerou důvěru slepě nechávat na lékařích, pro mě byla situace dost nepříjemná. Seděla jsem v ordinaci, pan doktor plánoval indukci a já sváděla vnitřní boj sama se sebou. Cítila jsme, že potřebuju čas na rozmyšlenou, ale bylo mi hloupé se ozvat.
A to bylo mé první vítězství, když jsem pana doktora zastavila a poprosila ho, aby mi dal prostor na konzultaci s dulou a porodní asistentkou. Bez sebemenšího nátlaku mě nechal v klidu odejít s tím, že se domluvíme, až se poradím se svým porodním týmem. Za to jsem mu zpětně velmi vděčná.
I zde se znovu potvrdilo, že spolupracovat s dulou i porodní asistentkou bylo v naší cestě k úspěšnému VBAC zásadní. S dulou jsme si zavolaly, prošly obě možnosti - vyvolání i plánovaný císařský řez, já si dala chvilku na to vše vstřebat a víc se napojit na to, co cítím. Má porodní asistentka měla zrovna službu, takže mé další kroky vedly k ní. Řekla mi svůj postoj a zeptala se, co bych si přála já.
Já jsem cítila, že potřebuju dát miminku ale i sobě čas alespoň do pondělí, tedy 3 dny „po termínu“. Val mě podpořila v tom, abych tohle přání sdělila v poradně a že pokud se porod do pondělí sám nerozjede, půjdu v pondělí na plánovaný respektující císařský řez.
Musím uznat, že v poradně, kde se mezitím lékaři vystřídali, na mě nebyl vyvíjen žádný nátlak, mému přání vyhověli a velmi mile a pozitivně mě podpořili se slovy, že třeba to nakonec přece jen vyjde. Dula mi ještě doporučila zkusit akupunkturu, že to mnohdy pomůže v rozjetí porodu. Napsala jsem paní ve Zlíně a ta mi velmi ochotně našla termín následující den, i když běžná čekací doba byla až tři měsíce.
S manželem jsme se dohodli, že akupunkturu zkusím, dám tomu šanci, ale zároveň jsme se snažili pozitivně naladit na variantu sekce v pondělí. Musím říct, že jsem i při myšlence na tuhle variantu dokázala cítit, že se těším.
Akupunktura se doporučuje absolvovat alespoň třikrát. Může a nemusí zafungovat. Do té doby jsem necítila žádné poslíčky, tvrdnutí břicha nebo cokoliv, co by nasvědčovalo začátku porodu. Již po prvním napíchnutí bodů, když jsem ležela v klidu na lehátku a relaxovala, mi začalo tvrdnout břicho. Neupínala jsem se na to, ale ani to nezpochybňovala.
Doma jsem ale místo honu za vyvoláním porodu různými dalšími způsoby nakonec úplně zvolnila. Napářka mi začala být nepříjemná, nechtěla jsem už zkoušet žádné další rady a nastavila jsem se tak, že buď pomůžou jehličky a nebo se s miminkem uvidíme v pondělí.
Zde jsem cítila velké propojení se svým tělem a schopnost respektovat sebe, miminko i proces. Poslední dny jsem se hodně soustředila na sebe a na chlapečka. Prosila jsem ho, aby porod alespoň začal sám ale zároveň jsem mu říkala, že budu respektovat cestu, jakou si sám vybere. S tímto přijetím jsem u prvního synka měla problém a až po nějaké době jsem dokázala přijmout, že si tu cestu na svět takhle zvolil sám.
Akupunkturu jsem nakonec absolvovala třikrát, začaly poslíčci a porod se sám rozběhl v pátek v den termínu. Bylo to velmi postupné, kontrakce začaly zhruba ve 2:00 ráno. Protože máme rodinu daleko, domluvili jsme se s mými rodiči, že k staršímu synovi přijedou v sobotu. V pátek už jsem si psala s mamkou a i když jsem nechtěla, aby jeli zbytečně dřív, zhodnotily jsme, že přijedou raději v pátek po práci, tedy večer kolem 21:00.
Během dne kontrakce postupně a pozvolna nabíraly na intenzitě. Hodně jsem odpočívala, manžel díky přípravě přesně věděl, co potřebuju. Jak se mnou komunikovat i jak mě podpořit. Odpoledne jsme se šli projít a během procházky už byly kontrakce asi po 6 minutách.
Rodiče byli na cestě, manžel se synkem odešel k prababičce a já zůstala poslední chvilky sama. Byla jsem celou dobu v kontaktu s dulou i porodní asistentkou. Peťka byla nachystaná přijet v momentě, kdy bych ji už u sebe chtěla mít. Byla od nás asi hodinu cesty. Val byla ten den už v práci.
Po nějaké době jsem psala manželovi, aby se se synkem vrátili, ať jsme spolu. Následně jsem napsala Peťce, aby přijela. Největší posun nastal, když přijeli rodiče. Najednou jsem se dokázala poradně uvolnit, věděla jsem, že už bude dobře postaráno o staršího synka. Intenzita kontrakcí nabrala na síle a já v jeden moment rozhodla, že jedeme.
Kontrakce byly po 4 minutách, volali jsme Peťce, ať jede rovnou do porodnice. Tam už na nás čekala Val. Na příjmu se mě paní doktorka znovu zeptala, zda chci zkusit VBAC, což jsem potvrdila. Úsměvné bylo, že jsem si v ten den vyzvedla u obvodní, už s kontrakcemi, výsledky předoperačního vyšetření k plánované sekci.
Následoval příjem a přesun na porodní box. Nejvíce času jsme pak strávili ve sprše. Opravdu se to dělo, rodila jsem druhého synka.
Syn se narodil po cca 4 hodinách od příjezdu do porodnice. Porod proběhl bez zásahů, bez medikace, nástřihu. Přesto, že u prvního synka jsem zažila porod až téměř do samého konce, nedalo se to s druhým porodem srovnat. Musím přiznat, že jsem měla pocit, že to nezvládnu, ale hodně jsem se v hlavě vracela k tomu, že takhle jsem to přece chtěla. A trochu jsem se sama sobě smála, co jsem si myslela.
V hlavě mi utkvěl moment, kdy jsme se během silné kontrakce koukla okolo sebe a viděla manžela, dulu i porodní asistentku, jak tam jen tak sedí. Hlavou mi proběhlo, proč nic nedělají? Za co jim sakra platím tolik peněz? 😄 A pak mi to vzápětí došlo. Že nejpřirozenější porod je ten, kdy nikdo nemusí nic dělat a jen nechají ženu rodit.
A to mi dodalo sílu.
Manžel i dula pro mě byli rozhodně tou největší oporou. Dívala jsem se jim do očí a cítila z nich neuvěřitelný klid, sílu a důvěru, že to dokážu. Jak sám manžel potvrdil, byl silný, protože když potřeboval on, našel sílu v naší Peťce, která nám prostě byla velkou psychickou oporou.
Nakonec jsem rodila, v mnohdy až démonizované poloze na zádech, zapřená o Val a paní doktorku. Měla jsem tak nejvíc síly. V jeden moment se mě Val zeptala, zda si chci sáhnout na hlavičku, to jsem odmítla, abych v další moment sama instinktivně na synkovu hlavičku sáhla a nakopla se tak naposledy.
Po 24 hodinách od první kontrakce se nám narodil druhý syn Lucas. Přirozeně, vaginálně po předchozím císařském řezu. Cítila jsem úlevu a hrdost. Synka mi dali na hruď a já byla opravdu šťastná.
Bohužel ani tentokrát se nám komplikace nevyhnuly a s Lucasem jsme kvůli těžší poporodní adaptaci museli být rozděleni. V ten moment jsem zůstala na pokoji bez miminka, ale byla jsem s tím byla vnitřně v pořádku.
Důvěřovala jsem lékařům a i když jsem nevnímala vše, pamatuju si, že dula i porodní asistentka opravdu několikrát komunikovaly, jestli je odvoz synka nutný a jestli mi ho nemůžou ještě dát zpět na bonding.
Vím, že se za nás holky postavily a vím, že Lucas péči potřeboval. Za nějakou dobu za námi přišla paní doktorka a řekla nám, ať si tipneme, kolik to naše miminko vážilo. Všem nám spadla brada, když paní doktorka řekla, že se nám právě podařil VBAC 5000 g chlapečka.
Věřím, že nastavení v hlavě hraje opravdu velkou roli. Pár dnů před porodem jsem narazila na zahraniční příběhy maminek, které porodily VBAC miminka s váhou 4,5 kg a 4,9 kg. Říkala jsem si – wow, je to možné, zvládnu to taky.
Chápu, že mají porodnice svá pravidla, chápu, že doktoři musí zhodnotit i rizika, nicméně budu navždy vděčná, že jsem v Kroměříži nebyla hodnocená jen dle odhadů a čísel ale že byl také vnímán další faktor a to já jako žena. Žena s vlastní intuicí a s vlastním odhodláním. Matka. Zároveň bych ale chtěla říct, že jsem byla připravená respektovat doporučení lékařů a v případě, že by porod nepostupoval a nebo ohrožoval mě nebo miminko, bych císařský řez neodmítla.
Radost z takhle velkého životního úspěchu nám trochu pokazil následující převoz do krajské porodnice, protože Lucas špatně dýchal. To jsou ale ty další věci, které je třeba také respektovat. A tedy, že i když člověk udělá své maximum, některé věci ovlivnit nejde.
Samozřejmě se mi do mysli vkrádaly myšlenky, že kdybych šla na sekci už v pátek, třeba by ty komplikace nenastaly. Nicméně, stejně jako u prvního synka, i teď věřím, že tohle bylo mé velké přání, porodit přirozeně, ale zároveň konečné rozhodnutí našeho chlapečka, jak se nakonec narodí.
Z porodu si odnáším několik velmi silných momentů. Momentů, které si chci nechat pro sebe. Je však i několik věcí, které mě mrzí. Krátký bonding je třeba jedním z nich.
Zároveň se ale soustředím na to hezké a na to, že porod jako takový pro mě byl opravdu krásným zážitkem. Během celého porodu jsem neměla pocit, že by ke mně někdo přistupoval s nátlakem, bez respektu, arogantně. Bylo zde několik situací, které jsme pak společně probrali a které každý z nás vnímal trochu jinak, nicméně mně ani po 5 měsících nepřišla na mysl žádná chvíle, kdy bych si nepřišla respektována.
Jsem šťastná, že jsem v sobě našla takovou sílu, že ji v sobě našel manžel. Že jsme se rozhodli investovat peníze do duly i porodní asistentky a že ač následoval náročný týden na novorozenecké JIP, mohla jsem si přirozeně porodit své miminko.
Závěrem bych chtěla všem maminkám, které se na vaginální porod po sekci připravují napsat, ať jsou silné a důvěřují sobě i miminku. A ať v případě, kdy se třeba vše nepodaří, jak si přejí, nedávaly vinu sobě, ale aby vnímaly, že tu hlavní roli hraje miminko.
Máte také příběh, který byste chtěla sdílet? Pošlete nám ho na napiste@cisarovnam.cz.
