Příběh Markéty: VBA2C pro mě byl obrovské vítězství
Na těhotenství, porod a mateřství jsem se vždycky moc těšila. Vlastně mi přišlo, že můj život byl do té doby provizorní a až od té chvíle skutečný. Moje maminka mi vyprávěla, že porod byl vůbec ten nejkrásnější a nejúžasnější zážitek v celém jejím životě. Vnímala jsem porod jako dar, který jsem si od svého života moc přála dostat.
Ani ve snu by mě nenapadlo, že moje první těhotenství skončí plánovaným císařským řezem kvůli poloze miminka koncem pánevním. Dělala jsem všechno, co jsem mohla, aby se můj chlapeček otočil. Můj gynekolog byl v té době primářem porodnice, byl charismatický a měla jsem tendenci mu důvěřovat. Věděl, jak moc se snažím, abych mohla porodit přirozeně, ale možnost manuálního obratu mi zamlčel. Rozhodně bych ji využila!
Tvrdil mi, že konec pánevní se přirozeně nerodí, protože všechny děti takto rozené pak byly postižené. K tomu se přidaly zprávy od mojí maminky pracující na neurochirurgii, že „porodníci ani neví, jak katastrofálně to dopadá a co pak oni, neurochirurgové mají na stole!“
Nenašla jsem nikoho, kdo by mě v mém přání porodit přirozeně podpořil. Čekání na plánovaný císařský řez, večer a noc před ním v nemocnici, pro mě bylo čekáním na popravu, opravdu nikdy v životě jsem tolik neplakala. Moje největší bolest a starost byla, že pak nebudu moci být se svým chlapečkem, chápala jsem, jak moc je to pro něj důležité.
Byla jsem na pokoji se ženou, která hezky porodila, její miminko bylo v pořádku, ale odnesli ji ho, „protože se to tak dělá a má si odpočinout“. I ta proplakala celou noc, ale o svoje miminko si nebyla schopna říct. Byla to skutečná noční můra. Přes známosti jsme se snažili domluvit, aby anesteziolog dovolil přítomnost manžela u sekce. Byla nám slíbena, stejně jako to, že pak bude chlapeček moci být u něj. Věřila jsem, že mě budou spolu čekat.
Na dospávacím pokoji jsem ani oko nezahmouřila, jen abych už mohla být se svým miminkem. Když mě konečně přivezli na pokoj, sestra mi řekla, že mám odpočívat, že miminko mi teď určitě nepřinesou. Když jsem ji opakovaně zoufale prosila, přišla a píchla mi něco na uklidnění. Současně jsem pochopila, že manžela vyhodili a miminko mu vzali, protože pro něj neměli židli. Zachvátila mě obrovská panika a bezmoc. Nakonec jsem se svého miminka dovolala a už jsem ho nikomu nedala, i přesto, že mi dovolili vstát až další ráno.
Za 20 měsíců na to jsem rodila svého druhého syna, připravená a odhodlaná. Stále stejný gynekolog, stále primář v porodnici a já jsem stále ještě měla důvěru, přestože mi dula radila, že nevolím tu nejlepší porodnici. Byla jsem už 7 dní po termínu, snažila se všemožně porod vyvolat a podařilo se. Vše krásně běželo, ale ve druhé třetině porodu se začaly horšit ozvy.
Porodní asistentka byla celou dobu nepříjemná, nebyla ochotná poslouchat ozvy v jiné poloze. Na zádech jsem se dusila já, natož tak moje miminko. A bez toho, aby se cokoli jiného zkusilo, jsem jela na sál. V této situaci jsem ale císařský řez přijímala s velkým klidem a důvěrou. Zpětně si myslím, že mě pan primář nechal si hrát na porod a při první možné příležitosti chystal sál, přestože byl můj gynekolog a věděl, jak moc chci porodit přirozeně. Tentokrát, ale alespoň sloužící sestřička na základě proseb v mém porodním přání vezla mého chlapečka současně se mnou z dospávacího pokoje. Nikdy na to nezapomenu. Četla ho, věděla, co je pro mě důležité a udělala to pro mě.
Zhruba po roce jsem si domluvila schůzku s přednostou jiné porodnice, slyšela jsem, že umožňuje ženám vaginálně rodit po císařském řezu a já jsem si neuměla představit, že bych měla jenom dvě děti, ale ani to, že bych ještě někdy šla dobrovolně na sekci. Na schůzce mi lékař říkal, že to zkoušeli a stejně to nedopadlo. Maloval mi 40% riziko, že placenta vroste do jizvy a vysvětloval obrovská rizika s tím spojená a já odjížděla s pocitem, že teda budu muset svůj život směřovat jinam a být vděčná za svoje dva zdravé, krásné kluky.
Už na prvním setkání s mojí dulou Janou Čurdovou jsem si byla jistá, že profese duly je ideální práce pro mě. Byla jsem si ale vědoma svých vlastních zranění a toho, že bych obrovsky bojovala s tím, jak to v porodnicích chodí. Navzdory všemu, co už dávno víme o tom, co ženy a novorozenci potřebují.
Po čtyřech letech otevřel manžel otázku dalšího miminka. Nebyla jsem vůbec schopna tuto možnost přijmout. Zhruba po roce řekl: „Věřím, že porodíš přirozeně,“ a přesně jsem potřebovala slyšet. Přihlásila jsem se do kurzu pro duly, abych věděla o všech možnostech, byla jsem rozhodnutá udělat pro přirozený porod opravdu všechno. Tím, co mě na mých sekcích trápilo nejvíce, byla separace miminka, na svých klucích jsem ty následky viděla každý den.
Našla jsem porodnici, která byla nakloněná možnosti pokusu vaginálního porodu po dvou sekcích a byla jsem v úzkém kontaktu se ženami, kterým se VBA2C podařil přede mnou. Tehdy se ale o mnou vybrané porodnici říkalo, že je to běžící pás a že stále odnášejí miminka, to bylo něco, co už jsem znovu nebyla ochotna dopustit. Nemohla jsem své touze porodit obětovat to co je nejdůležitější pro moje miminko. Věděla jsem, jak jsou pro něj první okamžiky zásadní.
Proto jsem se rozhodla pro domácí porod s porodní asistentkou. Ta mě celé těhotenství podporovala v tom, že nepodstupuji žádné větší riziko než po jedné sekci a vůbec nepochybovala o tom, že porodím. S miminkem jsem se celé těhotenství domlouvala, aby šlo včas. A povedlo se – ve 37. týdnu si Vincent pustil vodu.
Porodní asistentka byla ten den v Praze, byla jsem ale odhodlaná na ni do večera počkat. Ukázalo se ale, že ona byla právě ten den na semináři krizové intervence a svůj postoj k bezpečí domácího VBA2C přehodnotila. Přijet ke mně už nechtěla. Já jsem ale neměla žádná zadní vrátka, nebyla jsem domluvená v žádné porodnici. Všude hlásili, že přijet můžu, ale jen na další sekci.
Zachránila mě moje skvělá dula, která, přestože jsme na doprovodu nebyly domluvené a i když byla sobota, napsala přednostovi porodnice na osobní číslo a on zavolal zpět s příslibem, že mě ve FNO nechají porodit a tak se i stalo. To, že jsem porodila, bylo pro mě obrovské vítězství. Syn se jmenuje Vincent – vítěz, v tu chvíli bylo všechno na světě podružné. A jako obrovskou odměnu vnímám to, že jsme zažili nulovou separaci, přestože bylo nutné šití na sále.
Až po dvou letech od porodu vyplavaly ve vzpomínkách negativní momenty. V porodnici jsem měla opravdu nepříjemnou porodní asistentku, která mě během porodu nedokázala podpořit a na konci vůbec netušila, jaké obrovské vítězství právě prožívám, natož aby se se mnou radovala.
Ještě bych si moc přála zažít porod s porodní asistentkou, která by mě a moje miminko vnímala a respektovala a byla skutečnou součástí našeho příběhu. A po všech zkušenostech, které jako žena i dula mám, by klidně mohl být s naprostou důvěrou v bezpečí porodnice.
Markéta je profesí dula, která doprovází ženy k porodům po císařském řezu či vícero císařských řezech hlavně v Moravskoslezském kraji. Kontaktovat ji můžete přes organizaci Česká asociace dul.
