Příběh Anny: Císařský řez je porod s velkým příběhem
Věříme, že vyprávění porodních příběhů může přispět ke změně. Proto vám zde chceme přinášet autentické zážitky žen, kterým císařský řez vstoupil do života. Příběhy nehodnotíme, neanalyzujeme, pouze sdílíme do světa, aby si v něm každý našel to svoje. Ten dnešní nám zaslala milá Anna, které moc děkujeme.
Bylo mi 21 let, čekala jsem své první miminko. Těhotenství probíhalo naprosto v pořádku. Žádná rizika nebyla na dohled. Byla jsem jeden den po kontrole u mé gynekoložky. Stále bylo všechno v naprostém pořádku. Nic, co by nasvědčovalo tomu, že o den později bude všechno jinak.
Měli jsme sraz s kamarády. Šli jsme do restaurace. Bavili jsme se. Všechno bylo moc fajn. Najednou se stalo něco, na co v životě nezapomenu.
V klíně mě začalo polévat hrozné teplo. Nikomu jsem nic neříkala. Nechtěla jsem panikařit. Sáhla jsem si pod sebe a vytáhla jsem ruku celou od krve. Teplo v klíně nekončilo, naopak přibývalo. Kamarádi začali volat sanitku, manžel na tom byl psychicky podobně jako já. Ani jeden z nás jsme netušil, co se děje.
Přijela sanitka. Byla jsem na zhroucení. Když jsem do sanitky nastupovala, začalo ze mě něco vypadávat. Začala jsem hystericky brečet. Nevěděla jsem co to je. Bála jsem se, že je to hlavička našeho miminka, který byl tenkrát v 33. týdnu.
Dojeli jsme sanitkou do nejbližší nemocnice.
Začala mne vyšetřovat doktorka. Byla v klidu. To stejně můj psychický stav nijak nezměnilo. Měla na všechno dost času. Rozhodla, že si mne nechají v nemocnici na pozorování, dají mi kanylu a do ní kortikoidy na plíce pro miminko, aby se mu vyvinuly rychleji. Dnes jsem přesvědčená o tom, kdyby to zůstalo na ní, všechno by dopadlo úplně jinak.
Začali jsme s manželem vyplňovat papíry. Plno papírů. Najednou přišel starší pan doktor, byl přednosta oddělení. Právě díky němu jsme na živu oba dva.
Podíval se na mě, udělal mi ultrazvuk a začal cvrkot.
Manžela odvedli. Přiběhlo několik zdravotních sester. Dvě mi začaly obvazovat nohy, další mi zaváděna kanylu, další cévku. Sestřičky mne svlékly a zabalily do prostěradla. Ihned jsme jeli na sál. Byl to takový fofr, že jsem absolutně nechápala, co se děje. Informovaná jsem byla jen okrajově, protože nebyl čas. Takže jestli jsem byla vyplašená v restauraci, tak tady v téhle situaci? To jsem byla vystrašená až k smrti.
Z dění na sále si nic nepamatuji, protože jsem dostala celkovou anestézii.
Takže ano, můj porod, který ani nezačal, skončil císařským řezem. Nikdy! Nikdy by mne nenapadlo odsuzovat někoho, kdo měl císařský. Často jsem se setkala s názorem, že přeci žena, která prošla sekcí, nikdy nebude taková máma, jako ta, která rodila přirozenou cestou. Kdybych tenkrát měla čekat na to, aby se nám miminko, kterému bude dnes už 9 let, narodilo přirozenou cestou, tak bychom ani letos žádné deváté narozeniny neoslavili. Nebylo by totiž koho slavit.
Císařský řez nám oběma zachránil život. Jak mne, tak i našemu malému velkému. Můj problém, který vznikl, byla totiž abrupce placenty. Naše miminko se narodilo v 33. týdnu a nás čekalo dalších x měsíců v nemocnici. Ale to je už zase jiný příběh.
Tímto příběhem bych chtěla dodat sílu a energii všem maminkám, které si tím prošly také. Nejste o nic méně maminky než ty, které rodí přirozenou cestou. I kdybych měla rozřezané břicho křížem krážem, je mi to jedno. Důležité a podstatné bylo to, že se nám náš chlapeček narodil relativně v pořádku a oba jsme přežili.
Když opouštíte nemocnici a ošetřující lékařka vám po několika měsících péče, kterou jste tam měli, řekne, že jste se znovu narodila a miminko mělo štěstí, protože bylo 5 minut po dvanácté, tak je vám jedno, jakou cestou se narodilo miminko.
Sekce není o nic méně přivedení nového člena do rodiny než porod.
Sekce je porod s velkým příběhem, který kolikrát nechává veliký šrámy nejen na břiše, ale i na duši.
Máte vlastní příběh, který chcete sdílet? Pošlete nám ho na napiste@cisarovnam.cz.
