Příběh Dany: VBA2C aneb Tělo ženy ví
„Tělo ženy ví a dokáže, čemu mysl věří.“
Když jsem poprvé otěhotněla, o porodu jsem příliš nepřemýšlela – brala jsem ho jako něco automatického, co žena prostě zvládne. Netušila jsem, že mě čeká nejen operativní porod, ale i dlouhá cesta zpět k důvěře ve vlastní tělo. Po dvou sekcích jsem slyšela jediné: „Už přirozeně rodit nesmíte.“ Ale já se rozhodla, že si to ověřím sama.
Ráda bych se podělila o svůj porodní příběh se ženami, které se zajímají o vědomé zrození – a možná právě teď prožívají něco podobného. Můj třetí porod byl naplněný důvěrou, silou a hlubokou transformací. Ale vedla k němu dlouhá cesta…
První dítě: Nečekaná sekce
Když jsme čekali naše první děťátko, ani mě nenapadlo zkoumat, jak porodím. Brala jsem porod jako něco naprosto přirozeného – proč bych se na něj měla připravovat? Jako aktivní tanečnice jsem pracovala do poslední chvíle, protože: „Já to přece zvládnu.“ Navíc přišel covid a s ním spousta stresu a online tréninků, které pro mě byly čím dál fyzicky náročnější.
Pak přišlo překvapení – miminko bylo koncem pánevním. Doufala jsem, že se ještě otočí, ale bohužel se tak nestalo. Navíc jsem trpěla silnými záněty ledvin. První porod nakonec skončil plánovanou sekcí v porodnici v Mělníku – a tehdy jsem o jiné variantě vůbec neuvažovala.
Druhé těhotenství: Naděje, která nestačila
O necelé dva roky později jsem znovu otěhotněla a začala si klást otázku: Co když to tentokrát půjde přirozeně? Miminko bylo v pořádku, těhotenství probíhalo hladce. Slyšela jsem o možnosti VBAC (porod po císařském řezu), ale opět jsem spoléhala hlavně na svou lékařku a na sebe – přece přípravu nepotřebuji, že?
Poslední týdny těhotenství ale byly náročné. Po jedné sekci byl na mě ze strany lékařky tlak, abych nečekala příliš dlouho po termínu kvůli jizvě na děloze. Týden po termínu se stále nic nedělo – zkoušely jsme hmaty, prosila jsem o trpělivost a miminko se nakonec opravdu rozhodlo samo přijít na svět ve 41+1.
Bohužel se ale porod nerozjížděl, kontrakce přicházely, ale nezesilovaly. Potřebovala jsem čas. Ten jsem bohužel nedostala. Jela jsem do porodnice příliš brzy a po 12 hodinách padlo rozhodnutí porod uměle urychlit – protržením vaku blan a podáním oxytocinu (Pitocinu) s odstupem deseti minut.
Mně ani miminku takový zásah nesedl. Ozvy se zhoršily, kontrakce naběhly z nuly na sto a byly nesnesitelné. Nevěděla jsem, jak je zvládat, jakou zvolit polohu. Nakonec druhý porod skončil akutní sekcí.
Třetí těhotenství: Volím svou cestu
Tři roky nato jsem otěhotněla potřetí. A verdikt mé lékařky zněl jasně: „Prostě to naplánujeme a vyndáme to.“
Ale já už byla jinde. Začala jsem se více zajímat o možnosti, jak vzít porod do vlastních rukou. Přečetla jsem si Znovuzrozený porod od Michela Odenta a kontaktovala svou dlouholetou kamarádku a kolegyni Veroniku Johánkovou. Zeptala jsem se jí, jestli má pro mě příprava vůbec smysl – když přece stejně přirozeně porodit nemohu.
A ona se mě zeptala: „Proč si to myslíš?“
Dala mi podporu a cenné rady:
Najdi porodní asistentku se zkušeností s VBAC.
Ověř si stav své jizvy.
Připravuj se fyzicky i psychicky.
Zapoj partnera.
Obklop se lidmi a příběhy, které tě podpoří.
Najdi podporující porodnici.
Informuj se a naslouchej různým názorům.
Naděje. Tou jsem najednou začala znovu dýchat. Cítila jsem, že tohle je moje cesta.
Spojila jsem se s Vlaďkou Niederhafnerovou, zkušenou porodní asistentkou pro VBAC. Koupila jsem si kurz Intuitivního porodu a Dvě duše na jógamatce. Přidala jsem bylinky podle tradiční čínské medicíny, denně cvičila jógu, afirmovala a měnila pohybový stereotyp.
Boj o porodnici
Začala jsem hledat porodnici. Na Mělník jsem už nechtěla. Domácí porod mě děsil. Z Bulovky přišla zamítavá odpověď – žádné zkušenosti s VBA2C. Na soukromé klinice mi zase tvrdili, ať „neposlouchám šarlatány“, že hrozí prasknutí dělohy. Do zprávy mi napsali:
„Absolutně indikovaná k další sekci.“
Začala jsem ztrácet naději.
A pak přišel e-mail z litoměřické porodnice: „Rádi vás podpoříme ve vaší snaze o VBAC2.“ Rozbrečela jsem se štěstím. Můj muž mě pevně objal – a začala naše cesta.
Příprava těla, mysli i duše
Navštívila jsem fyzioterapeutku Karolínu Vítovou, v Litoměřicích jsme absolvovali poradnu s MUDr. Šárkou Kožínovou. Byl to anděl. Mluvila klidně, naslouchala, ukázala nám techniky s rebozem, aby se miminko dostalo do ideální polohy.
Těhotenství jsem si užívala. Starala se o děti, cvičila, vzdělávala se, pila bylinky, připravovala se na porod i na šestinedělí. Poprvé jsem nastoupila na mateřskou. Užívali jsme si s mužem večery, povídali si s miminkem. Absolvovali jsme kurz hypnoporodních technik u Porod je krásný, ze kterého jsme odcházeli plní cenných informací. Jako rodiče v očekávání třetího miminka jsme se na něm dozvěděli spoustu nového.
S Veronikou Johánkovou jsem absolvovala předporodní rituál, kde jsem se zaměřila na odblokování strachů z toho, co by se mohlo stát. Zpracovávala jsem své předchozí porody, napojila se na sílu mojí maminky a v mysli se setkala i s mou babičkou a prababičkou.
Znovu jsem si přečetla Odenta.
V Litoměřicích jsem souhlasila s negativním reversem – i přes doporučení lékařské komory jsem si vědomě zvolila přirozený porod po dvou sekcích. Věřila jsem svému tělu. Věřila jsem, že moje tělo a jizva to zvládnou. Pravidelné a pečlivé poradny v Litoměřicích mě uklidňovaly v tom, že vše je, jak má být.
Den zrození
Termín přišel… a nic se nedělo. Ve 41+0 mi v Litoměřicích řekli: „Porod nebudeme vyvolávat. Počkejme do 42. týdne. Vše je v pořádku.“
Trpělivost – to bylo nejtěžší. Počasí jako na houpačce, horké letní dny střídaly bouřky, přátelé se ptali, sousedky už porodily… a já stále čekala.
A pak přišel den – 41+1.
Babička si odvezla děti. Upekla jsem bábovku, jela na akupunkturu a uvolňující masáž ke Katce Bauerové. Už při masáži jsem cítila známé poslíčky. Večer jsme si pustili film a kolem desáté začaly pravidelné kontrakce.
Volala jsem Vlaďce a v jednu v noci jsme byli v porodnici.
V tichu noci
Porodní pokoj byl tichý, světla ztlumená. Prodýchávala jsem vlny, zpívala, zvučela „aaaaah“. Vlaďka mě masírovala, podávala vodu, napářku, navrhovala pozice. Porodní asistentka z Litoměřic hlídala ozvy a skvěle Vlaďku doplňovala.
Ve tři ráno mi praskla voda – a vlny nabraly sílu. Do hodiny jsem začala tlačit. Na porodní box jsem přešla už v obrovské síle, chtěla jsem rodit vertikálně – ale nohy mě neudržely.
Lehla jsem si na záda, přitáhla nohy, držela muže a zvučela.
Tlačila jsem. Cítila jsem hlavičku. Sáhla jsem si na ni.
A pak…
Vyklouzlo miminko.
Vzali jsme ho s mužem do dlaní. Chlapeček. Byla jsem šťastná jako nikdy. Dokázali jsme to! Přirozený porod po dvou sekcích. Bez medikace. Bez zásahů. Jen s jemným poraněním. V tichu noci.
Přála bych všem ženám takový překrásný zážitek. Tělo skutečně dokáže to, čemu mysl věří. Tělo ženy ví.
Zažili jsme transformační porod – bez medikace, bez lékařských zásahů, jen s kosmetickým poraněním. V tlumeném světle a v tichu noci, za posledního červencového dne. Dopřáli jsme si krásný a dlouhý bonding.
Vlaďka mi poté pomohla do sprchy a ukázala, jak zavázat bříško rebozem, aby se podpořilo zavinování dělohy. Nechala jsem si od ní připravit koktejl z placenty na další den a celou placentu zpracovat do kapslí a tinktury.
Vítej na světě, Henriku, vládče našeho domu. Zrodil ses jako Lev – a budeme tě milovat navždy. Děkujeme ti za to, co jsme s tebou mohli společně prožít. Třetí těhotenství nám toho mnoho ukázalo. Naučila jsem se hluboce naslouchat svému tělu, povolit se procesu, nepodcenit přípravu a být trpělivá. Třetí těhotenství a porod stmelily naši rodinu víc než kdy dřív.
Máte také příběh, který byste chtěla sdílet? Pošlete nám ho na napiste@cisarovnam.cz.
