Příběh Evy: Jak se zrodil Augustýn
Kdybych jen trochu čekala, co mě při příchodu Augustýna na svět čeká, ušetřila bych si ty dva roky trápení a strachování, které vyvolal porod první. Po naprosto zdravém a aktivním těhotenství přišel akutní císařský řez. Jedenáct dní po termínu, po osmnácti hodinách intenzivních kontrakcí. Ve zdánlivě respektující porodnici, s mužem a dulou po boku.
V září 2019 se narodil Kryšpín. Čtyři a půl kila, “nepostupující porod”. Z porodnice jsem téměř po týdnu odcházela s antibiotiky, silikonovými kloboučky na kojení a ošklivou jizvou, která je už navždy mojí součástí. Stala se ze mě císařovna.
Když jsem neplánovaně otěhotněla podruhé, začal intenzivní kolotoč fyzické i mentální přípravy na VBAC — přirozený porod po předchozím císařském řezu. Nějak jsem tušila, že první sekce nebyla až tak nezbytná. Syn byl do poslední chvíle zcela v pořádku, narodil se s ukázkovým skóre. Nezvládla jsem to já. Po obří dávce oxytocinu a šňůře dalších medicínských intervencích jsem měla čtyřicetiminutové kontrakce bez jediné pauzy. A prostě jsem to nevydržela. Císař byl v tu chvíli vysvobození. Útěk.
Podruhé jsem si to přála jinak. Přála jsem si to tak moc, že jsem celé těhotenství, a vlastně i ty dva roky před tím, nemyslela na nic jiného. Při každé příležitosti jsem vesmíru vysílala přání. Prosím, ať to tentokrát dopadne. Pamatuju si doteď, jak ležím v horké vodě termálního bazénku v Ponta Delgada, koukám na hvězdy nade mnou a celým svým já prosím miminko: „Ty se narodíš přirozeně. Udělej to pro mě. Udělej to pro nás oba.”
Krátce po zjištění druhého těhotenství jsem si našla skvělou soukromou porodní asistentku a také dulu, která se zaměřuje ve své péči na císařovny, které chtějí podruhé rodit přirozeně. Celé těhotenství jsem se snažila zůstat ve fyzické kondici, chodila na fyzioterapie, kraniosakrální terapii, četla si pozitivní porodní příběhy, poslouchala podcasty a u večerního uspávání staršího syna afirmace.
Do poslední chvíle jsem kvůli stěhování nevěděla, kde vlastně budu rodit. Ve hře byl Rakovník a Vyškov — podle toho, kde zrovna v tu chvíli budu. Pro obě varianty jsem měla domluvený vlastní tým. Na obou stranách byla známá tvář, která znala moje přání. Mě to naplňovalo klidem, o stavu bankovního účtu si povíme radši až jindy...
Když se těhotenství přehouplo do 39. týdne, absolvovala jsem ještě přenádherný předporodní kurz v Jizerských horách, který pořádá moje dula Ivona. S miminkem jsem měla domluvu, že po něm by se mohlo narodit. V pondělí po kurzu jsem si ještě zašla na fyzioterapii a rozvolnění pánevního dna. Se synem jsme si udělali krásný den v Praze, zašli na hot-chilli ramen, do cukrárny, pořídili poslední nezbytnosti v IKEA a večer vyrazily s kamarádkou do Stromovky na procházku. Už tou dobou mě přepadali malí poslíčci, kterým jsem ale nevěnovala pozornost. Počítala jsem s možností, že budu zase rodit hodně po termínu a že u druhého těhotenství je to normální.
Spali jsme ten den v hotelu Plaza v Praze. Večer jsem si dala vanu a šla spát. Zdál se mi sen o tom, jak rodím a dělám u toho různé akrobatické kousky. Najednou mě probudilo vlhko. Dojdu si se zavřenýma očima na toaletu, možná zátka, říkám si. Jdu zpátky do postele a najednou „Rup!“ Praskla voda. Přímo na koberec v pokoji pětihvězdičkového hotelu.
No, tak přesně tenhle scénář jsem nechtěla. Teď nepřijdou kontrakce, bude se vyvolávat nebo rovnou císař. Poté, co jsme se s mužem celé situaci zasmáli, jsem si zkusila lehnout. Po chvíli začaly přicházet malé vlnky, pustila jsem si tedy do sluchátek cimrmanův Záskok a pomocí smíchu se snažila zásobit oxytocinem. Napsala jsem porodní asistentce, že praskla voda, na což mi přišla odpověď: „No tak to už jsi na cestě za miminkem!“
Zavolala jsem dule, která se na cestu chystala až z Jeseníků. Oznámila mi, že je nemocná a k porodu tedy nevyrazí. Nevadí, volám jiné dule a zároveň mé dobré kamarádce. Ta potvrzuje, že pojede se mnou a případně pohlídá syna, kdyby to náhodou moji rodiče nestihli.
Vlny se pomalu stupňovaly, zamířila jsem tedy do vany. V přítmí jsem ležela v horké vaně a povídala si s miminkem, užívala si poslední chvíle s bříškem. Všechno bylo tak klidné, úplně jiné než poprvé. Po asi dvou hodinách manžel usoudil, že je čas jít na snídani. Nechal mě samotnou na pokoji a kontrakce začaly pracovat naplno. Už jsem je začínala více prodýchávat, opírala se o nábytek. Manžel mi posílá selfie se švédským stolem. Začínám lehce panikařit. Volám porodní asistentce, abychom se dohodly na dalším postupu.
Původně jsme byly domluvené, že mě přijede zkontrolovat na hotel, abych do porodnice nevyrazila příliš brzo. Po pár prodýchaných kontrakcí do telefonu usoudila, že by možná bylo fajn do porodnice vyrazit rovnou, přeci jen — druhé miminko bývá rychlejší. Pomalu se tedy přesouváme do hotelového lobby. Kontrakce už spíše prořvávám než prodýchávám. Hoteloví hosté nás nechtějí pustit přednostně do výtahu, vysvětlujeme, že by se nám to opravdu hodilo. V podzemním parkovišti zjišťujeme, že máme zablokované auto jiným vozem. Stojím opřená o auto a už pomalu nevím o světě.
Jedeme. Nabíráme dulu Ivonu a uháníme směr Rakovník. U trójského mostu křičím, že chci okamžitě do Podolí, že už to nevydržím. Všichni se smějí, dula mi drží teplou ruku na bedrech. Ohromně pomáhá při každé vlně stlačovat ruce na bedrech ze shora dolů a posílat miminko správným směrem. Představuju si, jak při každé kontrakci jde o kousíček níž. Ladím se na to, že každá vlna jednou skončí. Syn sedí v autosedačce, nechápe, je ale neskutečně hodný.
V průběhu cesty manžel polohlasem oznamuje, že dojezd auta je na nula kilometrech. Ale že to prý nějak dáme. Při další kontrakci řvu, že se mi asi roztrhne pr*el. Dula volá porodní asistentce, která je jen kousek za námi. Naštěstí (nebo naneštěstí?) se porod na benzínce nekoná, dojíždíme do porodnice.
Porodní asistentka nás zavede do pokojíku, kde se pokouší natočit monitor. První vyšetření na příjmu, 3–4 cm. Brečím. Štěstím, že to není jen jeden. Všechny emoce se vyvalily ven. Síla kontrakcí už je opravdu velká, porodní asistentka mě polohuje na bok a drží mi nohu. Debatuju s ní o tom, že se strašně bojím, že se zase dítě tlačí na neotevřené hrdlo, že to zase nateče a já neporodím. Hladí mě po hlavě a říká. „Miláčku, já potřebuju, abys teď tu hlavu na chvíli vypnula.“
Vypínám.
Přichází tři šílené kontrakce. Začínám smlouvat o epidurál. Porodní asistentka se usmívá a říká, že zjistí možnosti. Možná by pomohla vana?
Monitor jsme nestihli natočit celý. Vyšetření. 8 cm. Přesun na porodní lůžko, na boku se miminku moc nelíbí. Pořád v porodnici není moje lékařka, kterou jsem měla také domluvenou. Začínám tlačit a mám neskutečnou radost. „Ono se to fakt děje!“ V jednu chvíli se na sále objeví no-name doktor a začne hrozit nástřihem. Manžel vysvětluje, že bych to radši zvládla bez toho. Strašně se naštvu, jak se baví o mně beze mě. Zatlačím. A na další kontrakci se narodí Augustýn.
Pět hodin od prasknutí vody. Tři hodiny od první kontrakce. Necelou hodinu po příjezdu do porodnice.
Okamžitě mi ho dávají na břicho, já jsem absolutně v šoku. Že se to opravdu stalo. Byla to taková rychlovka. Bolest okamžitě mizí, šok zůstává (a vlastně ani dneska úplně nepominul). Je tak maličkej! Pupečník necháváme dotepat víc jak 20 minut. Placenta se rodí přirozeně. Šití bolí jak blázen, ale je jen malinké, mazlím se při něm s miminkem a dá se to přežít.
Po dvou hodinách bondingu odcházím po svých ze sálu. Po prvním porodu jsem se tři dny nedokázala bez pomoci postavit a postarat se o brečící miminko. Další měsíc mi musel manžel pomáhat s polohováním na kojení. Teď jdu. Sama. Narovnaná, nikoliv v předklonu. Nikde mě nic nebolí. Jdu do sprchy. Pak o dvě patra níž na šestinedělí. Směju se. Kojím. Augustýn spí a brouká si jako koťátko. Kryšpín se s ním vítá a já umírám láskou.
Za chvíli přichází moji rodiče. „Ty vůbec nevypadáš, jak kdybys rodila!“
Píšu všem kamarádům, že je to za náma. Manžel odchází se synem zpátky na hotel, já s miminkem zůstávám přes noc. Druhý den ráno jdeme domů, kde mě ještě navštíví dula a porodní asistentka. Udělá miminku patičkový test. Při kojení, bez pláče. Nechápu, jak moc jiná celá tahle zkušenost může být.
A tak to mám až dodnes. Je obrovsky posilující vědět, že to jde bez separace, bez několika měsíců problematického kojení, bez nespokojeného miminka. Že to jde zažít v celé vaší síle, s podporujícím týmem nablízku. Chce to jenom hodně chtít, hodně si přát a pak taky strašně moc štěstí, který přeju každé jedné ženě, která to má před sebou.
Děkuju, Augustýne.
Máte také příběh, který by mohl ostatní ženy inspirovat? Pošlete nám ho na napiste@cisarovnam.cz.
