Příběh Báry: Jsem císařovna a jsem na to pyšná
Vrátím se úplně na začátek. Když jsem zjistila, že čekám dvojčátka, první myšlenky padly na to, jak to všechno zvládnu a jak se vlastně narodí. Ze svého okolí jsem znala jen dva případy, kdy se dvojčátka narodila přirozeně. Pro mě je přirozený také porod císařský. Není to snad nic „nepřirozeného“, ne?
Ať už mé těhotenství skončí jakkoli, jdu si to užít a hlavně prožít. Nenechala jsem se odradit od svého okolí, jak „hrozné“ a těžké to všechno bude, a vlastně se těšila se na to všechno, co mě čeká. Nechtěla jsem však být až moc naivní. Už na začátku těhotenství jsem byla rozhodnutá, že porod pro mě bude hezký zážitek. Bude klidný, bez nátlaku a hlavně v blízkém kontaktu s partnerem a našimi dětmi, pokud to jejich zdravotní stav dovolí.
Hledala jsem různě po internetu články na téma porod dvojčat, nejrůznější skupiny věnujícím se tématu porodu a celkově dvojčatům. Chtěla jsem vidět, že to jde i „jinak“.
V roce 2020 jsem byla u druhého porodu mojí sestry (VBAC) a dodnes z toho mám krásný zážitek. Jedna z věcí, o které jsem byla přesvědčená již před porodem, bylo, že chci být nejen fyzicky, ale také psychicky připravená k porodu. Proto jsem na doporučení sestry absolvovala předporodní kurz Jemného Zrození s Drahou Sokolovou, ze kterého jsem byla nadšená. Konečně mi někdo rozumí a není to jen o tom „přijď, poroď a bud ráda…“.
Přesvědčila jsem se, že to všechno může mít jakýsi řád. Můžu o svém porodu rozhodovat, být tolerována i mít prostor vyjádřit svůj názor. Naučit se navázat kontakt s miminky ještě před porodem a hlavně uklidnit svou hlavu, že bude vše tak, jak má. Na základě kurzu jsem si připravila i porodní plán, který jsem předem prodiskutovala také s partnerem. Pomohl mi ucelit své požadavky a myšlenky týkající se celého porodu i času po něm. Chtěla jsem být připravená na obě varianty porodu bez zbytečného zasahování a unáhlených rozhodnutí personálu nemocnice.
Těhotenství probíhalo velmi poklidně a v pořádku. Chodila jsem jednou týdně na fyzioterapii, cvičila a navazovala si šátek jako podporu bříška. Cítila jsme se velmi dobře a stále doufala ve vaginální porod. Na doporučení své gynekoložky a také z důvodu vícečetného těhotenství a případných komplikací jsem s partnerem vybrala pro porod porodnici FNO.
Holčičky rostly tabulkově a já také 😄. Kromě tvrdnutí břicha a sem tam vyššího tlaku jsem neměla žádné větší problémy. Až skoro ve 35. týdnu jsem začala lehce krvácet, proto jsem pro svůj klid odjela do porodnice, kde si mě po podání léků pro zastavení předčasného porodu nechali na pozorování. Dle ultrazvuku bylo dvojče „B“ hlavou dolů a dvojče „A“ sedělo na děložním hrdle. Proto předpoklad porodu koncem pánevním.
Porod se povedlo zastavit, diagnostikovali mi však preeklampsii. Tvrdnutí břicha stále pokračuje. Snažím se vydržet kvůli holčičkám, každý den se počítá a holky se potřebují ještě „dopéct“.
Ani po týdnu hospitalizace se porod nerozjel, a proto jsem mohla konečně domů. To však nebylo na dlouho. Ve 36. týdnu jsem pro preeklampsii a výrazné tvrdnutí břicha opět hospitalizovaná. Teď už až do porodu.
Jsem v 37. týdnu, jupí! Vzhledem k tomu, že poloha miminek zůstává stejná a jsem prvorodička, začíná se mluvit o porodu císařským řezem. To mě trošku znejistilo, ale přijala jsem tuto informaci s pokorou a vizí, že lékaři ví, co je pro mě i holčičky nejlepší. Dvojčátka mají pěkný váhový odhad, takže vzhledem k zdravotnímu stavu ve vzduchu visí brzký porod.
Nastal den D. 11. 4. 2022 (37+3tt). Tak krásný a významný den. Bez předešlého plánování porod holčiček vyjde na narozeniny jejich otce. No není to krásné? Volám partnerovi, ať přijede do porodnice. Mě mezitím čeká příprava k porodu. Stále nepřišla žádná nervozita a už vůbec ne zklamání z toho, že to bude tak trochu jinak, než jsem si představovala. Přesouvám se i s partnerem na bondingový pokoj, kde poté budeme všichni spolu. Odevzdávám předem vyplněné papíry, listuji ve svém předem připraveném porodním plánu, navlékám punčochy, oblékám košili, do které jsem nedorostla ani v den porodu a dělám si poslední fotku 3 v 1.
V zápětí přichází můj strážný anděl, paní doktorka Horáková, která vysvětluje, co se bude dít a zodpovídá mé zvědavé dotazy. Loučíme se s úsměvem na tváři a já se pomalu přesouvám na přípravu – cévka, klystýr, kanyla, měření tlaku a tak dále. Po svých přicházím do předsálí, kde už na mě čeká sálový personál. Vítají mě jako při setkání u kávy. S úsměvem, vtipy a dobrou náladou. Hned se cítím mnohem lépe a vůbec nemám pocit, jako by mi měl někdo za pár minut řezat břicho.
Přesouvají mě na lehátku na sál, kde je atmostéra ještě lepší. Pan anesteziolog vysvětluje, co a jak, a než jsem stihla říct raz dva, už mám epidurální anestezii. Přísahám, že jsem necítila žádnou bolest. Když mě položili zpět na lehátko, cítila jsem jen příjemné teplo linoucí se do nohou. Necítím nic od prsou dolů. Zvláštní pocit. Anesteziolog stále nadhazoval vtipy, a proto panovala na sále skvělá nálada. A tak by to mělo být. Mezitím si partner sedá k mé hlavě. Ani on nevypadá nějak zvlášť nervózně. Po chvilce přichází pediatr se sestřičkou a ptá se na moji představu o porodu a péči o děti po porodu. To jako fakt někoho zajímá můj názor a pokud to půjde, tak se tím bude i řídit? Pociťuji, že jsem opravdu v dobrých rukou.
Začínáme.
Zakryjí mě plentou, potřou dezinfekcí a jde se na to. V průběhu mě o všem informují a ptají se na nepříjemné pocity či bolest. Celou dobu si vykládám s personálem. Do pár minut slyším skřehotání – první miminko přichází na svět! Slyším, jak začíná plakat a cítím obrovskou vděčnost a štěstí. Mně i partnerovi se hrnou slzy do očí. Radostí se na mě usmívá a mačká mi ruku.
Vzhledem ke kolizní poloze (zadečkem napřed) jí lékařka pomáhá na svět, avšak pomalu, klidně, bez zbytečných rychlých pohybů. Čeká se na dotepání pupečníku. Otřou tělíčko, nasadí čepičku. Ihned po prvotním nezbytném prohlednutí mi přináší pediatrička Malvínku k hlavě a pokládá mi ji na hrudník k prvnímu kontaktu se mnou a prvnímu pokusu o přisátí. Mezitím přichází na svět druhá holčička. Ta už „proráží“ cestu skoro sama. Pomalu se prodírá porodní ránou ven. Svým tempem, nenásilně, pomaličku. Čeká se na dotepání pupečníku. Poté ji zkontrolují, balí do deky, dávají ji čepici a přináší ke společnému bondingu ještě na porodním sále. Seznamujeme se, tulíme se.
Měla jsem dostatečný prostor mít obě holky u sebe. Mezitím se šije. Občas zaregistruji nějaký tlak uvnitř břicha, ale nic bolestivého. Mám přeci jen jiné starosti teď. Užíváme si ten krásný moment spolu. Následně jsou holčičky s mým souhlasem zkontrolovaný podrobněji pediatrem. Pouze otřené od mázku, zvážené a změřené. Jsou naprosto zdravé. Apgar skóre 10-10-10. Dýchají samy, nepotřebují kyslíkovou podporu ani inkubátor.
Uff, máme to za sebou. Jsem tak v euforii, že nevnímám, co se kolem mě děje. Zašito, konec.
Co můj porodní plán? Vůbec nebyl potřeba, ale je dobré ho pro svůj klid mít. Na všem se dalo domluvit a pokud to jen trošku šlo, bylo mi ve všem vyhověno. Pro mě snad nejdůležitější věc byl nepřetržitý kontakt s miminky a šetrné zacházení s možností času pro nás všechny. Opouštíme operační sál.
Já i miminka jsme převezeni zpět na bondingový pokoj, kde už budeme jen MY. Napojují mě ještě na EKG, tlakoměr a oxygenometr. Podávají potřebné léky k tišení bolesti a regulaci krevního tlaku. Musím ještě 6 hodin ležet, takže se musí o vše starat tatínek.
Probíhá první kontakt skin to skin i s tatínkem, druhou mám na hrudníku já. Díky blízkému kontaktu necítím takovou bolest, která se postupně objevuje po odeznívající anestezii. Po chvilce přichází laktační poradkyně a dětská sestra, se kterou se snažíme o první kojení. Holky to zvládají hezky, avšak jsou dost spavé a zatím nemají moc sil se samy napít. Mlíčka je zatím pomálu. Partner tedy dokrmuje přes prst darovaným mateřským mlékem. Poté už nejsme nikým rušeni. Máme soukromí a čas se pořádně seznámit. Užíváme si samy sebe, odpočíváme.
Po 2 hodinách poprvé odkrývám peřinu a dívám se na jizvu, která je krytá jen lehce. Jakožto fyzioterapeutka ihned zahajuji péči o sebe i svou jizvu. Seznamuji se s ní, sahám okolo. Jsem na ní a vlastně i na své tělo pyšná, že to tak všechno zvládlo. Kde je sakra to břicho? Vidím „vyfouklý povislý balón“ a linii mých pánevních kostí, mezi nimiž je tenká jizva. Snažím se položit ruku přes krytí, vyvíjím lehký tlak, abych jizvu otužila a dýchám pod ni. Zkouším se také otočit na bok a později si sedám. Trochu se mi točí hlava a bolí to, ale pokud to nepřekonám, bude to bolet ještě víc.
Večer poprvé navazuji šátek jako oporu a snažím se vstát z postele. Bohužel mi to z důvodu nízkého tlaku a točení hlavy nejde. Pokusím se o to další den ráno znovu. Tatínek přespává s námi na pokoji a učí se pečovat o miminka pod dohledem personálu. Všechna péče o holčičky je na něj. Klobouk dolů!
První noc byla klidná. Nabírám sílu na další den.
Ráno nastupuje personál jak na vojenské cvičení 🙃 Snídaně, první odchod do sprchy, která mi dělá moc dobře. Cítím se jako úplně nový člověk, i tu bolest snáším lépe. Snažím se poprvé starat o holky sama. Opět vytahují svůj oblíbený těhu šátek a pokouším se zapojit do běžného fungování. V hlavě se mi promítají situace, kdy burcuji maminky po porodu já. Nyní jsem v jejich kůži sama. Jsem pomalá jako šnek, bolavá, ale po chvilce už to jde.
Přibližně po 24 hodinách od porodu opouštím bondingový pokoj a přesouvám se na oddělení šestinedělí, kde jsem dostala nadstandardní pokoj, abych se vešla s oběma holkami. Nakonec zde s námi byl i partner a nemohl si to vynachválit, že měl možnost být s námi dříve, než jsme šly domu. Tímto můj porodní příběh končí. O tom všem, co bylo dál možná někdy příště.
Jsem císařovna a jsem na to pyšná. Mám jizvu, která píše příběh mých dětí.
P. S. A pokud můžu předat jedno doporučení jako fyzioterapeut… Když víte, že je sekce plánovaná, navštivte fyzioterapii již před porodem. Naučíte se správnou vertikalizaci a mobilitu na lůžku, péči o jizvu a vše okolo péče o tělo po císařském řezu. Informovanost i poučení je základ úspěchu celé léčby, a to hlavně hojení po porodu, nejen po císařském řezu.
Využijte také možnost navštívit fyzioterapii během nebo po šestinedělí. Za mě je to ta nejlepší investice. Myslete na to, že i vaše tělo potřebuje péči.
Děkujeme Báře za sdílení krásného příběhu 🤍 Pokud máte také příběh, který by mohl další ženy inspirovat, motivovat nebo jen chcete poslat své emoce do světa, napiste@cisarovnam.cz.
