Příběh Heleny: Císařský řez vás celoživotně ovlivní
Dlouho jsem přemýšlela ohledně svého porodního příběhu. Může někomu jinému pomoct, když nasdílím svoje pocity ze zážitku s císařským řezem? A co když to společně zvládneme už jen pozastavením se nad touto cestou jedné z vás - císařovny. Možná se uleví vypsáním především mě samotné.
Otěhotněla jsem velmi brzy poté, co jsme dali s partnerem volný průběh příchodu na svět novému človíčkovi. Ihned v březnu 2024 to přišlo. Přišla obrovská radost. Těhotenství se neslo v duchu příprav a ladění na plod v děloze. Dělám mentální koučku už několik let. Okolo třetího trimestru při zvýšení kortizolu v těle dokonce přišel i moment, kdy mi pomáhal s psychickou přípravou na porod můj dlouholetý kamarád, psycholog.
Dvacet absolvovaných lekcí gravid jógy mě mělo připravit na tak náročný okamžik zase po fyzické stránce. Porod je velká výzva a tak jsem to taky od začátku brala. Panická hrůza z bolesti je mrcha. Prostě tvůrčí mysl, otevřené srdce a nějak to bude. A taky bylo! Poslední týdny před porodem už bylo evidentní, že Honzík má více kilo. Tlačil mi na střeva a v té době se mi začaly pravděpodobně vytvářet první hemoroidy. Na konzultacích s naší vlastní zaplacenou porodní asistentkou vyšlo najevo, že Jan nenaléhá správně na děložní čípek. Hlava byla těsně před termínem porodu šejdrem. Naštěstí nám pomohla naše dula. Miminko bylo v den porodu sice větší (přes čtyři kg), ale moje pánev umožnila vaginální porod.
Den D! Praskla mi plodová voda. V porodnici můj průběh těhotenství byl znám, takže byl naplánovaný císařský řez. Hlenová zátka a prasklá voda mě i přesto daly naději, že mohu rodit vaginálně. Předporodní kurz hypnoporodu dokonce dvakrát absolvovaný a moje dula určitě zafungují při porodu do vany. Na místě mi primář naposledy doporučil využít raději plánovaný císařský řez. Měřím 154 cm, maličký váží 4,3 kg. Hrozí natržení hráze, ochrnutí ručičky miminka, použití kleští a podobně. Únik moči po porodu téměř jistota. A hlavně porod bolí. I přesto jsem si stála za vaginálním porodem. Čekali jsme s partnerem 27 hodin na kontrakce. Partnerem a zdravotním personálem jsem se cítila podporována spíše méně. S dulou jsme udělaly pozitivní afirmace a ukotvení pocitu klidného porodu.
Nakonec kvůli mému zdraví a hlavně zdravíčku dítěte jsem po 27 hodinách byla opíchána anestetiky a byl započat císařský řez. V porodním přání skutečně bylo uvedeno odsouhlasení provedení císařského řezu v případě ohrožení životů. Ufff. A za pět minut byl miláček venku. „Kur*a, ten se nám poved!“ Viděla jsem, jak ho ze mě vytáhli a slyšela nejkrásnější hlas v mém životě. Ty chvíle dojetí a radosti pak už přerušil jen pocit na zvracení, když mě zašívali, zatímco mi miminko leželo na prsou.
Operační stůl mi sloužil jako místo kochání se synem zhruba půl hodiny. Pak už mě vezli do pokoje sdíleného s jinou čerstvou maminkou po císařském řezu. U všeho byl partner. Staral se celých pět dní o našeho syna. Nebyla jsem ničeho schopna. Brzy mě opustila radost a provázela hlavně neutuchající bolest břicha. Stahování dělohy, zánět močových cest a několik dní bez stolice. To byl teprve začátek.
Kvůli mé únavě a bolesti se mi nepodařilo nastartovat kojení. Malý dáreček musel přijímat potravu z odsátého mlíčka a navíc nepřirozeně stříkačkou bez jehly. Prostě si to neužíval. Pořád řval a křičel. Všichni jsme se báli, aby neumřel hlady. Cítila jsem se totálně neschopná. Nemohla jsem ho vůbec nosit, protože mě vše příšerně bolelo. Plakala jsem při každém vstávání z postele. Nakonec nás po pěti dnech pustili domů. Kojení se mi nakonec podařilo až jedenáctý den po porodu s mojí laktační poradkyní. Kojím už čtvrtý mesic. Tohle je top dovednost, na kterou jsem fakt hrdá. Ale co všechno to emoční strádání a otevřená traumata po porodu? To si řeším i dávno po šestinedělí.
Absolvovala jsem regresní terapii porodu, abych si vůbec dovolila hojení jizvičky po císařském řezu. Navštívily mě dvě gynekologické fyzioterapeutky. Kromě jizvy zhojené až po třech a půl měsících u mě objevily hlubokou diastázu. Břicho se mi samo nevrátilo. Cvičím třikrát denně. Nosím pás i ve spánku, abych měla opět normální břišní svaly bez problémů. Nemůžu do té doby nosit těžké věci. Omezuji i nošení ratolesti. Nemůžu se ohýbat. Nemůžu skoro nic. Všechno by to mohlo ještě zhoršit. V okolí mám málo lidí ochotných pomáhat při běžném chodu v domácnosti. Děláme to téměř sami dva.
Přitom každá osoba navíc by mi umožnila dostat se zpět do svého emočního i fyzického zdraví. Jedině pohodová máma může mít pohodové miminko. On nemá ještě emoční integritu. Moje psychika je jeho a naopak. Jsme propojení. Aby toho nebylo málo, rozlezla se mi lupénka. Trpím ekzémem od deseti let kolem rozvodu rodičů. A po porodu mám všude ložiska zarudlá jak pr*el orangutana. Pardon, za sprosté slovo. Jinak to nelze napsat. A hlavně to svědění a loupání kůže! Au.
Kolikrát nemůžu spát. Spánková deprivace a dlouhodobý stres mi na pohodě nepřidává. Přitom kdybych si skutečně mohla vybrat, rodila bych přirozeně. Nenávidím agresivní nemocniční světlo na sále. Chtěla jsem dát synovi možnost, aby se dostal na svět bez oblbováků a antibiotik. Tolik injekcí a intervencí jsem v životě nezažila. Císařský řez je velká břišní operace. Rekonvalescence trvá rok. Stále nemám vyhráno.
U proktologa jsem dostala pokyn, že musím jít na kolonoskopii. Je to prý akutní. Mám snad rakovinu tlustého střeva? Při tom stresu, co mám puk roku vkuse by mě to ani nepřekvapilo. Děda navíc zemřel právě na rakovinu tlustého střeva. V současné době, když už mám konečně zhojenou jizvu po císařském řezu, můžu alespoň ve spánkovém oknu miminka do sauny. Je to neskutečná úleva, když si zajdu jednou denně na předepsanou fototerapii kvůli akutnímu výsevu ložisek lupénky.
Za 18 dní se budu vdávat. Jak si mám tohle období v klidu užívat, když řeším především svoje základní zdraví nezbytné k péči o vlastní dítě? Nepřála bych tuto zkušenost ani nepříteli. Jinak optimista, skvělý NLP kouč a člověk, co rád pomáhá jiným lidem, nyní jen uzlíček neštěstí plný strachu a úzkosti, co bude dál. Ženy, držte se. Život je občas boj. A císařský řez nemusí být z dlouhodobého hlediska jen med a výhra. Může přinášet i mnoho nepříjemností, komplikací a tělo s duší mají paměť. Už to je zásah, který vás celoživotně ovlivní. Minimálně jizva zůstává napořád a připomíná, co vše jsme už překonaly a dokázaly zvládnout, aby naše miminko bylo na tomto světě.
Máte příběh, který chcete sdílet? Pošlete nám ho na napiste@cisarovnam.cz.
