Ivona Remundová: Přibývá porodnic, kde mít dulu znamená pro ženu plus
Prošly jsme si spolu dvěma mými těhotenstvími, akutním císařem, krásným VBAC, bojkoty kojení i mnoha mými mateřskými ups and downs. Mít svou dulu, takovou, jako je má drahá Ivona, je pro každou ženu naprosto k nezaplacení. Jaká je role duly, pokud porod skončí císařským řezem? Je poporodní péče o císařovny dostačující? A mění se nějak české porodnictví?
Ivi, jaká byla tvoje cesta k tomu stát se dulou? Ovlivnily ji nějak tvé porody?
Já jsem svoje porody měla na české poměry a na to, co jsem slyšela od žen kolem mě, moc hezké. Díky doprovodům porodních asistentek a dul, které jsem u nich měla, jsem porodila tři děti téměř bez medicínských zásahů. To mi dalo víru v to, že to je možné takhle zažít. Kdysi jsem chvíli uvažovala o tom, že bych se stala porodní asistentkou, ale v kombinaci se třemi malými dětmi bylo to studium prakticky nereálné.
Pak jsem se dozvěděla o tom, že existují také duly a vydala jsem se touhle cestou. Spousta mých kolegyň to mělo zase naopak, měly za sebou těžké porody a chtěly dalším ženám pomáhat, aby to takhle prožít nemusely.
Jak probíhá studium duly?
Byla jsem na pohovoru u Českých dul, což je jedna z asociací, které duly u nás sdružují. Tam jsem byla trochu překvapená, protože jsem nejdřív čekala, že budu bojovat za domácí porody a proti porodnicím 🙂Ale samozřejmě to tak nebylo. Výuka byla koncipovaná především tak, abych díky ní byla natolik psychicky stabilní, abych mohla pomáhat druhým. První velká část studia probíhala pod vedením dvou úžasných psychoterapeutek, které nás učily, jak být dobrou oporou. Kromě nich jsme pak měli spoustu přednášek od porodních asistentek, zkušených dul a dalších profesí, které nám rozšiřovaly znalosti o různých stavech, které během porodu mohou nastat.
Tohle dvouleté studium bylo zakončeno zkouškou a prvními třemi supervizovanými doprovody k porodům, které završily moje základní vzdělání duly. Asociace České duly dbá na to, aby její členky i nadále docházely k pravidelným supervizím a dál se vzdělávaly.
Věnovaly jste se během studia i císařským řezům?
Určitě ano, ale v době, kdy jsem studiem procházela, což je nějakých devět let nazpět, nebyla v Praze a v jejím okolí snad žádná porodnice, která by umožňovala doprovod duly k císařskému řezu. To se samozřejmě mění a řešíme to především v rámci zmiňovaných supervizí. Věnujeme se tomu, jak pečovat o ženu, kterou čeká plánovaný císařský řez nebo o tu, která porodní císařem akutním.
Musím se přiznat, že dříve bylo téma císařského řezu v mé hlavě trochu vytěsňované, i mívala jsem to nastavené tak, že když je žena odvážena k urgentnímu císařskému řezu, moje pozornost se obrací většinou na jejího partnera, kterému můžu poskytnout podporu. Dnes už to tak ale není. Je třeba dodat, že pokud si žena v rámci své předporodní přípravy najme dulu, statisticky se zvyšuje šance, že porodí vaginálně.
Neznamená to ale, že když rodím císařským řezem, tak dulu nepotřebuju?
Řekla bych, že je to přesně naopak. Císařský řez je náročná situace a je dobré u ní mít někoho, kdo vás podpoří, vyslechne nebo přesměruje na další odborníky – třeba psychologa nebo fyzioterapeuta. Péče duly má smysl v těhotenství, při porodu i po něm.
Musí být pro tebe asi náročné, když se s klientkou několik měsíců připravujete na spontánní porod a pak třeba i po mnoha hodinách úsilí dojde k akutnímu císařskému řezu.
Na tyhle situace, při kterých balancuju na hranici toho, že jsem taky jenom člověk, ale zároveň se ode mě čeká zachování profesionality, nás během studia také připravovali. Učili jsme se pracovat s vlastním zklamáním, frustrací a egem, které je najednou také zklamané, že třeba nepomohlo s tím, od čeho tam bylo. Ale je důležité tu situaci rychle zpracovat, zhluboka se nadechnout a být dál té ženě nebo jejímu partnerovi užitečná. Nejhorší by bylo, kdybych se v té chvíli zhroutila taky.
Občas mívám dilema, co té ženě v dané chvíli vlastně pomůže. Je to rádoby uklidňování ve stylu „ale to nevadí, však i císařský řez může být krásný zážitek, všechno bude dobrý“ nebo ti pomůže dula, která řekne: „No, je to fakt na h*vno. Chápu, že jsi naštvaná, taky mě to mrzí.“ Většinou volím podle dané situace a konkrétní klientky, ale vždycky se mi osvědčil střízlivý a lidský přístup. Uznat právo ženy na její pocity a dát jí najevo, že jsem v tom s ní.
Můžeš z pozice duly v takové chvíli přijít s nějakým plánem akčních kroků, které by ženě pomohly tou situací projít líp? Třeba když se žena na císaře vůbec nepřipravovala?
Párkrát se mi stalo, že během porodu došlo k situaci, kdy personál porodnice znemožnil komunikaci partnera nebo mě jakožto duly se ženou. Typicky je to moment, kdy se porod neposouvá a lékař navrhuje císařský řez, často využívá manipulativní techniky, jednou jsme si vyslechli i „maminečko, přeci nechcete, aby vám to miminko umřelo“. Já jako dula nemůžu v tu chvíli zasáhnout do pole zdravotníků, ale můžu být podporou právě pro toho partnera, který je většinou vystrčen někam na chodbu a neví, co se děje.
Když se toto stane, říkám mužům, jaké scénáře mohou nastat, že jako otec má právo na přítomnost u dítěte, může si vyjednat bonding nebo jít a zařídit ženě nějaký čas na rozhodnutí nebo se doptat na další věci. Žena v aktivní fázi porodu většinou není v rozpoložení, kdy by byla schopná nějaké asertivní komunikace. Muž tuhle sílu má, pokud ví, co má dělat. Není pravdou, že v případě akutního císařského řezu ztrácíte práva a kontrolu nad celou situací. Jsou věci, nad kterými máte kontrolu stále vy jako rodiče.
Typicky když otce nechtějí pustit na operační sál nebo k ošetření miminka, tak za mnou partner přijde s tím, že to prý nejde. Tak já mu říkám: „Pokud tam chcete být, řekněte jim, že máte právo tam být a že to víte 🙂.“ Ještě se nestalo, že by to nefungovalo. Někdy se stává, že rodiče nechtějí nic navíc, to je také naprosto v pořádku.
Máš pocit, že když si žena bere k porodu dulu, že se mění nějak to, jak k ní personál porodnice přistupuje?
Mění. Někde negativně, bohužel stále takové porodnice v Česku máme, kde zjevení duly vzbuzuje zvednuté obočí a nedůvěru. Ale naštěstí je stále více porodnic, kde je doprovod duly vnímán nejen v pohodě, ale často dokonce jako plus nebo možnost další úrovně spolupráce. Bohužel mnohdy záleží na tom, jaká směna zrovna v porodnici slouží.
Když je ženě indikován císařský řez ke konci těhotenství a ty s ní už několik měsíců pracuješ, končí pro tebe v tuhle chvíli spolupráce?
Vůbec ne. Do porodu ta péče vypadá velmi podobně. Připravujeme se na porod, řešíme různé situace v těhotenství a také to, jak bude vypadat šestinedělí. Většinou spolu nejsme přímo u zrození miminka, protože málo porodnic umožňuje přítomnost partnera a ještě duly. Kdyby žena u porodu z nějakého důvodu nechtěla nebo nemohla mít partnera, můžu být tím člověkem, kdo jí bude držet za ruku a poté o ní pečovat i po porodu.
Někdy mi ženy v souvislosti s plánovaným císařským řezem říkají, že si vlastně nemusí psát ani porodní přání nebo to nějak řešit. Ale je to přesně naopak. Porodní přání bude vypadat trochu jinak, ale určitě má velký smysl si ho napsat. Tedy abych byla přesná – má smysl si ho napsat do porodnice, kde je šance, že bude vyslyšeno. Naštěstí takové porodnice máme.
Určitě je fajn ho konzultovat dopředu s lékařem. Pokud žena zjistí, že mnoho věcí zařídit nejde – třeba bonding s miminkem nebo to, aby po porodu mohli být spolu na nadstandardním pokoji, doporučím ženě uvažovat o jiné porodnici, klidně i v delší dojezdové vzdálenosti, která to zajistit umí. Jsou místa, kde se na takové požadavky personál netváří jako na něco alternativního, ale jako na úplně normální věc.
Co v takovém porodním přání může být?
Kdybych se na plánovaný císařský řez připravovala já, záleželo by mi na tom, aby samotný porod miminka proběhl co nejjemněji, aby se alespoň částečně nechal dotepat pupečník a aby mi byl umožněn skin-to-skin bonding, ve kterém by poté pokračoval můj muž. Přála bych si nadstandardní pokoj na oddělení šestinedělí, kde bychom byli všichni spolu. Určitě bych si zkusila najít porodní asistentku, která má smlouvu v dané porodnici, s níž by porod i první dny po něm mohly proběhnout ve větším klidu.
Máš pocit, že ženám po císařském řezu náš zdravotní systém poskytuje adekvátní poporodní péči?
To je ale vtipná otázka 🙂 Nemám. Když se mě ženy ptají, co mají po císařském řezu čekat, používám přirovnání k obdobně velké operaci, třeba operaci žlučníku nebo kolene, po které většinou přichází péče ze strany rodinných příslušníků, pravidelné kontroly u lékaře a série rehabilitací, které jsou proplaceny ze zdravotního pojištění. No a pak tu máme císařský řez, také velkou břišní operaci, po které žena dostane do ruky miminko a má se starat.
Po propuštění z porodnice tahle žena absolutně vypadává ze systému zdravotní péče, prohlídka u lékaře ji čeká až po skončení šestinedělí. Tohle je velké téma, kterému se nyní věnuje iniciativa porodních asistentek a já si moc přeju, aby se do zavčasu změnilo. Dokud se to systémově nezmění, ženám doporučuji si adekvátní péči najít a zaplatit, přestože to tak rozhodně není v pořádku.
Bylo by naprosto krásné, kdyby žena odcházela z porodnice s jasným plánem, co se bude během jejího šestinedělí dít. Mohla si zajít na fyzioterapii, doma by ji a její miminko zkontrolovala komunitní porodní asistentka a kdyby se vyskytl problém, měla by se na koho obrátit.
Myslím, že kdyby lékaři a zástupci pojišťoven na vlastní oči viděli, čím si ženy po porodu často prochází, vypadala by ta péče úplně jinak. Nebo aspoň v to doufám, že za tím současným nastavením je jen velká nevědomost, zvyklost na to, že ženy vydrží hodně, a také setrvačnost systému. Bohužel málokdy vám porodník během šestinedělí zavolá, jak se máte a jak vypadá vaše jizva. Určitě také neví, že kvůli srůstům na jizvě se vám nedaří znovu otěhotnět.
Co je za tebe to nejdůležitější, co by se mělo v rámci poporodní péče změnit?
Za mě by to byla podpora psychika ženy. Ta začíná tím, že je podporováno, aby žena byla od první chvíle se svým miminkem, pokud si to přeje, a aby personál nepodrýval její mateřské kompetence. Pokud si žena naopak chce odpočinou, přichází laskavá náruč porodní asistentky, která jí na chvíli s péčí o miminko pomůže. Nikdo se nedívá vyčítavě, ale respektuje, co ta žena v danou chvíli potřebuje.
Děkuju za rozhovor, Ivonko 🤍
Foto: Adam Dvořák
